na další stranu
Dagmar Burianová
PRYČ S POVRCHNOSTÍ
Pozměním si image,
ostříhám si vlasy.
K čemu dlouhé kadeře,
znamení to krásy?
Už nechci být ta blondýna,
co láká muže na své vnady,
chci ohromovat znalostmi,
svým IQ…
Mám zkrátka samé klady.
Ostříhám si vlasy.
Padnou láskou na kolena,
budou okouzleni mojí duší,
budu pro ně zkrátka Žena!
Inteligentní a schopní muži
zatouží po mé blízkosti,
to budou časy plné lásky,
časy hojnosti a radosti.
Ostříhala jsem si vlasy,
všichni muži zmizeli,
za symboly ženské krásy
všichni svorně běželi.
Každý večer před usnutím
už se těším na tu show,
jak poběží všichni zpátky,
až mi mé lokny dorostou.
CIMBALISTKA, ČTYŘI MUŽI A ZLOMENINY
Byl řidič MHD, ten, co ho potkala.
A co jí způsobil? Skoro až plakala.
Zabrzdil prudce u přechodu,
kdo se dost nedržel, trpěl,
způsobil chaos a nepohodu,
a její palička našla svůj úděl.
Smutná a zlomená, neschopná hraní.
„Snad není ztracena!?“
Ta druhá ji chrání.
Pak jí jeden nabídl pomoc a naději,
že obě paličky zas spolu se pomějí.
Díval se na ni a povídá s úsměvem,
Je šikovně zlomená,
něco s ní provedem.
Dostala dlahu
a sádru z provázku,
přes nepřízeň osudu
je zas jako z obrázku.
Pak tu byl jeden, co rád se s ní smál
a potom se ztratil. Snad se jen zdál.
Potkali se jednou v létě
v tom večírkovém kolotoči,
vyhlédl si ji mezi všemi
a nemohl z ní spustit oči.
Zlomené srdce už nebolí,
dlaha zavazí a provázek se třepí,
ona čeká na dalšího,
co to zlomené srdce zase pěkně slepí.
|
