Jana Borowská

VĚCI PO ZEMŘELÉM

Nejvíc mě rozlítostní
věci po zemřelém
ponožka bez páru
vytahaný svetr
zapraný ručník
obroušené mýdlo
a zažloutlá fotografie
plná lidí v toporných pózách
s vytřeštěnýma očima
najednou
jsou ty věci smutné
a postrádají smysl
podvlékačky
které už nikdo nikdy neobleče
vypadají
jako by zapomněly obraz
svého majitele
úplně mrtvě

STESK

Náladu mám
křehkou
slzy na krajíčku
stačí jen
cvrnknout

bezcitná listonoška
se vesele směje
a podává mi
firemní obálku

ohřívané párky
pukají
mým nezájmem
vyvařené rozšklebené
stejně je
nesnáším

nemám hlad
na párky
hladovím
po tobě
po slovech
s příslibem doteků
po dotecích
co zbaví mě
rozumu

nejsou tu

pak náladu
mám křehkou
a taky není
divu

SEDÁVÁŠ NA KRAJI POSTELE

a jako správnej básnickej pošuk
(tvá slova)
polemizuješ o sbírce
jen defilé v peřinách se střídá
jedna noc pro každou
jsou tak jiné a k uzoufání stejné
vyprávíš jejich příběh
jako ta co na to měla tisíc nocí
a jednu navrch
vzpomínáš?

Promiskuita duše
tak to nazýváš sám v sobě

vidím tě jinak
utrápené vyhublé zvířátko se slepenou srstí
co se v tobě choulí
zoufale zatahuje drápky
nechce zraňovat a vlastní rány už přestalo lízat

i tak překvapuješ
když tajně krmíš pod stolem jednorožce
až potkáš děvče co se přidá
napíšeš majsterštyk
šťastný jak Budha

zatím
sedáváš na pelesti
zamyšleně srkáš kávu
rodíš další do sbírky
počítáš kroužky dýmu z ranní cigarety
žiješ tak trochu
prozatím

možná
možná se jen mýlím