na další stranu
Zora Wildová
MEZI CENAMI
Neumím míjet obchody, ty hyper a mega,
ale ani ty minikrcálky superexkluziv s předraženým čímkoliv,
abych nenahlédla do jejich magicky nasvícené a obdivu chtivé výlohy
a nespatřila v ní také sebe. I se svými klady a zápory. Jenomže mezi cenami,
které si vůbec nezasloužím. Které se ke mně už na první pohled nehodí nejmíň
o pět poschodí.
SVOJI NEJTEPLEJŠÍ ČEPICI
Tuto noc bych chtěla prožít s tebou, Měsíci!
A dálkově studovat tvoji záři studící.
Proto si na mě zase jednou pořádně posviť skrze mraky oblohou se valící,
ať vidím, kde máš ustláno, kde máš právě nyní ložnici.
Ale neboj se, už jsem si až na obočí, až na oči stáhla svoji nejteplejší čepici.
DIKTÁTOR NÁZORŮ
Jakmile se slovo dostane ke slovu,
slavnostně povstane, odmrští kravatu a pustí se do proslovu jako na partajním výboru.
A v ten moment se z něj stane diktátor názorů, který nestrpí odporu.
Který svoje přesvědčení jen tak holými pěstmi vtlouká
do úplně zkamenělé, do docela tumpachové desky na stolu.
PROTI OBZORU
Závora vztyčená proti obzoru
stojí zcela bez vzdoru ve vzorném pozoru,
i když není téhož názoru.
Ale proč, když ten, kdo nesouhlasí,
by přece nikdy neměl zvedat ruku nahoru?
TAK TEDY SBOHEM
Jestli jdete kolem a spěcháte,
tak tedy sbohem, na co ještě čekáte?
A jestli se zastavit a zeptat hodláte,
pak ovšem děkuji zdvořile za zájem,
ale já byla jen člověka charakter – amatér.
VPŘEDU NA ROZEPNUTÍ
Proč také lidské tělo není jako košile vpředu na rozepnutí,
když v něm chirurg vypátrá něco k odejmutí?
Když nemocí zchváceni a neduhem zkřísnutí
ze všech chvályhodných cílů rázem slevíme
a dožít se chceme už jenom svojí okamžité bezbolestné narkotické smrti?
KOLIK ÚSILÍ
Kolik práce to stálo, kolik úsilí,
a jak svědomitě jsme se i se sebemenší prkotinou hmoždili
bez odměny či uznání posily,
jen proto, abychom tu za chvíli
snad jako by ani nikdy nebyli.
ZBYLÉ DROBTY
Jako aperitiv prolít hrdlem kapku rosy,
a pak ať už se rychle na stůl zbylé drobty nosí;
jsme tu přece vzácní hosti,
tak ať máme dva do sytosti,
čeho ani pro jednoho není dosti.
SPREJEM S PEPŘEM
Tobě se, lásko, kdykoliv mě přepadneš,
beztak nikdy neubráním.
Ani sprejem s pepřem,
tou úděsnou kabelkovou termonukleární zbraní,
použitou zpravidla až po osudovém zaváhání.
RŮŽE A BODLÁČÍ
Růže si se svými trny celkem snadno vystačí.
A proto se mezi bodláky ani příliš netlačí.
Zato bodláčí rádo na záhoně růží pytlačí.
Ale ani mezi lidmi to často nebývá jinačí. Ti se totiž všude nějak protlačí.
Tím, že se tvrdým ramenem, ostrými lokty, kde se to nepatří, přitlačí.
DOUFÁM, ŽE SE TAK ZACHOVÁ
Na Malvazinkách až budu prachová,
mě macešská náruč Smíchova,
tedy doufám, že se tak zachová,
aspoň jednou za život, ale zase ne že tak úplně zadarmiko,
něžně a láskyplně pochová.
JENOM VÝCHOD!
Špatně si poradit dovedu i sama.
Avšak dobrou radu bych ve svém příbytku
přeuctivě hlubokou poklonou uvítala.
Kdyby tak tušila, jak toužebně očekávám její příchod!
Ale jako bych měla na dveřích trvale cedulku: Jenom východ!
POUHÝM DECHEM
Když vichr nelítostně stromy láme,
jen se při tom víc než očividně
ohání nám všem taky velmi dobře známým a nepopiratelným holým faktem,
že je jenom muzikantem,
který na to dřevo, až mu v kostech praští, pouhým dechem hraje.
|
