na další stranu
Zora Wildová
Nic k ničemu přidané
Nenalézt nebo ztratit,
měřeno na hrstě,
má stejný výsledek.
Proto do něj ještě pekařský kvásek přidejme.
Neboli nic k ničemu přidané,
snad se nám to ještě někam do domu vejde,
snad to ještě nějak na půdu vpěcháme.
Asi jsem tě jenom špatně pochopila
Pláču, že ses ze života těžkého
tak lehce vytratila.
Že ses smrti přec nakonec
docela bez protestu podrobila.
A po vůli žáru ohně
ve skřípavý prášek
poslušně a odevzdaně proměnila.
A ve vzpomínku,
jež se na žádném hřbitově nepohřbívá.
Ale možná jsem tě jenom špatně pochopila.
Třeba jsi mě,
ty uličnice,
jako jindy zase nějak ošálila.
No dobře, když je to takové tajemství,
nevyzvídám.
Ale mám strach,
protože venku se už valem připozdívá.
A víš, jak jsi zimomřivá!
A vůbec, proč ses na tu podivnou pochůzku
ve dni všednovšedním
tak do svátečna vyšňořila?
Asi ne
Jediným banálním slůvkem
si lze celý svět přivlastnit,
zatímco ruka,
ta katedrála chtivosti,
se bude zase čepejřit
ve skromném gestu odmítavosti.
Ano, i ten všechno si podmaňující
a přisvojující
pohled upejpavých očí!
Bože, copak se nikdy nevrátí
s prázdnou pod obočí?
Koncert na Bertramce
Nad cestou,
v jejímž dláždění jsem si za ta léta
beze stopy vyprchalá
vlastní cestičku prošlapala,
javorová klenba k jenom tušenému nebi
prsty střemhlav vzpíná.
A v nich vyhrává něžná Mozartova okarína.
A tahle melodie,
ihned přítulná a rozkošnicky samolibá,
se ke mně už dole pod schody
poněkud troufaleji připojila,
zřejmě doufajíc,
že jsem jejího doprovodu žádostivá.
Jenomže já chci být sama a ukrutně nevraživá
jako se po zklamání v lásce bývá.
Avšak zvláštní, že někdo jiný,
někdo, kdo mě vůbec nezná,
ani na okamžik nezaváhá
na mně marně
svým štěstím plýtvat.
Polibek
Kořím se tvému důlku na bradě
jako roznícení vesmíru
tajuplné záhadě.
Ač jindy netuším,
ani co je nasnadě,
teď s tebou vřele souhlasím,
tedy aspoň v zásadě,
abys mi každý svůj polibek
předložil k rovnocenné úhradě.
|
