literární časopis založený v roce 1964

Zora Wildová

OSUD

Proč právě osud má tak nemožně rád vlaky,
proč každý den burcuje a slídí a klábosí po nádražích,
když sám nikdy nenastoupí
a neztratí se v nenávratnu cest?
Jestliže se slečna dívka dá panem životem přemluvit nakonec?
Poněvadž jí stačí, že ji pouze vyprovází.
A pak na perónu potrhle gestikuluje do oken,
jež zamžil těch uvnitř jen na jedno za dlaní skryté zazívání,
jen na jedno pérováním zádi zkolébané hlavy zaklimbání
uvízlých rozespalý dech.
I těch po mnoho hodin těžce žalářovaných
ve špinavých, prochladlých a stísněných vagónech
na zoufale dlouhém, nudném a hřmotném výletě.
A před odjezdem v poslední vteřině
si pokaždé, no, aby zrovna on taky ne!
na něco naprosto fatálního vzpomene
a ještě honem zpátky do haly kdovíkomu a kdovíkam
telefonovat odběhne.
Ten lhář! Ten pokrytec! Ten zbabělec!
Ten ze zel uzelec!
Jako by nebylo modravých dálek skoro na dosah!
A slůvek možná, třeba, snad...
A venkovských stanic s muškátem,
kde děti výpravčího s ušima na kolejích
poslouchají, jak už za nejbližší zátočinou
řičí a řádí a šaškuje svět jenom pro ty nesnesitelné,
nespravedlivé a proradné dospělé.
Z těch jejich připitomnělých pohádek jako pro malé.
A z filmů přístupných až od patnácti let.

A PŘECE ZABILA!

Plným právem,
jestli v tom dni exemplárně provinilém,
jestli v něm aspoň trochu hrklo,
když tě ze svých náhle rozepjatých rukou
pouštěl k zemi mrtvou.
Smrt, už taky žádné famfárum,
ale ještě pořád při prvotním nadšeném začátečnickém elánu
a ještě stále si nic neslevující z toho,
co si jednou, tenkrát dávno, dala do plánu,
přispěchala celá uctivá,
jak nikdy před tím nebyla,
a přece zabila!
A nedočkavá paměť
ihned lačně otevřela závěť.
Jenomže proč je mi teď tolik smutno?
Smutno nad míru k smutku nutnou?
Tam, tam přece nelze nevědět...
Stačilo by vzkázat, jen mlčky povědět,
cože to bylo dosud,
život zlý, nebo dobrotivý osud?

JEŠTĚ CHVÍLI

Po těch chvílích být ještě chvíli,
být naléhavěji.
A křikem svoje slova opevnit.
Mocným jako pavučina,
jíž se zastavuje krev.
Jako srážka kontinentů,
až oceán bezmocně vyšplíchne.

TAK KAM TO BUDE DNES?

Jako na pamlsek těšící se pes
se mi cesta vrhla pod nohy
a okolo se sešikoval les
a hlasem borovým
a hlasem sborovým se zeptal:
tak kam to bude dnes?
A na obloze v záloze přichystaný mrak
ihned pochopil
a pohotově zkropil její prach.
A země vydala svého vlhnoucího klínu
vonný hlinný pach.
A někde za sedmero horami,
jež se, v zákryt srovnány,
do jedné schovaly,
mi zvony,
ale jenom velice potichounku,
kývly na pozdrav.