na další stranu
Pavel Březenský
BEZ KOŠILE
Když nevím kudy kam,
beru si rukojmí.
Svým vlastním pocitům
držím kvér u spánku.
Jsi-li dost odvážná,
půl srdce ukroj mi,
nebo mi hlavu sněz,
napodob kudlanku.
Z těch zmatků by snad
kdekdo šílel.
Raději chodím spát,
už bez košile.
Sotva si najdu směr,
zas ptám se proč tedy
jak deska z vinylu
točím se dokola,
kosím zrak, aniž by
dozrály pohledy
a čekám na rozum,
až ke mně provolá.
„Vždyť nejsi dítě
nezletilé.“
Raději chodím spát,
už bez košile.
Mám v hlavě tobogán
s výpustí do střepů.
Myšlenky leží si
tam dole na cáry.
Chceš-li mě, pak se snad
jak čokl otřepu
a chytnu druhý dech,
neb nejsem tak starý,
abych vzal kvér a své
pocity střílel.
Raději chodím spát,
už bez košile.
|
