Jiří Novák

DEVÍTKA

Nikdy jsem nepochopil číslo devět. Matematicky je to jasné. Třikrát tři, nebo také čtyři a půl plus čtyři a půl. Pochopitelné je to i jasné jako letní nebe. Za lomítkem čísla popisného našeho domu mám právě tu obojetnou devítku. Ptáte se proč obojetnou? Povím vám, co se mi jednoho dne stalo. Číslo popisné máme vyrobeno z krásné leštěné mosazi. Číslice vytvářejí dojem, že jsou ze zlata. Ona zmiňovaná devítka je přichycena dvěma malými šroubky. Horní šroubek se uvolnil a milá devítka se rázem stala šestkou. Toho dne jsem vyšel ráno ven zkontrolovat dopisní schránku, a co nevidím, mám jiné číslo popisné našeho domu. Končí šestkou! Mám novou adresu, to je krása. Žádná pošta z úřadů, reklamní tiskoviny a hlavně nepřijde již žádný dopis od maminky mojí ženy. Nic jí o té změně neřeknu, to bude klid. Budou nám doručovat novou poštu, poštu adresovanou na číslo šest. Třeba pohlednice od lidí na zahraniční dovolené. Nebo pozvánky zdarma pro V. I. P. osoby. Zasnil jsem se. Naše nová identita díky jednomu šroubku. Možná na číslo šest napíší i naše děti, které jako by na nás zapomněly. Spěchám, těším se na novou poštu jako malý chlapec. Dopisní schránka mi však připravila překvapení. Stejné reklamní letáky, žádná barevná pohlednice, dokonce je tu i doručenka z berňáku. Zklamání je obrovské, dolehlo na mne jako balvan. V duchu protestuji, zuřím. Tak tohle si někdo odskáče. Copak nemám číslo popisné šest? Rozlícený se rozhlížím, kdo tuhle nespravedlnost odskáče. Už to mám. Támhleten pihovatý pošťácký kluk, s tím žlutým kolem a neforemnou koženou brašnou. Rázuji k němu, skoro běžím. Je nedaleko, hned u vedlejšího domu s číslem popisným deset. Pane! Téměř křičím. Nadechnu se a chystám spousty láteření a obviňování. Já chci poštu pro číslo šest. Začít nový život, nikdo nemá právo… Ohromen u něho zůstávám stát. To přeci není žádný kluk. U kola stojí starý pán s bílými vlasy a dlouhým bílým vousem. Vítá mne širokým dobráckým úsměvem. Zcela jsem zapomněl na hněv. Je to jen pouhé číslo, slyším ho říkat. Připevním vám ho. V brašně mezi spoustou pošty, mám vždy nějaké šroubky. Už jsem mnoha lidem takto pomohl. Pomáhám lidem rád. Mám z toho muže dobrý pocit, vyzařuje takový klid. Ne, to nemusíte, připevním si tu číslici sám. Je to číslo devět víte, doplním s hrdostí. Otočím se a s klidem kráčím k našemu domu. Cestou si uvědomuji, jak jsem byl malicherný. Složenky přeci mám z čeho zaplatit, do letáků se také někdy rád podívám. A děti? Jednou určitě napíší. Do té doby máme jeden druhého. Známe se tak dlouho. Tolik společných zážitků spolu máme. To je ten „nový“ život. A ne jiné číslo popisné, uvědomuji si. Před prahem se otočím, abych tomu muži poděkoval. K mému velkému překvapení tam žádný pošťák nestál. Znovu zkontroluji naše číslo popisné, a ono končí číslem devět.

BEZ DOMOVA

Potrhané prstové rukavice s ustříhanými konci, ze kterých vykukují nemyté konce prstů. Ruce svírají kovovou misku s horkou polévkou. Armáda spásy dnes začala s rozdáváním jídla trochu dříve. Nevadilo mu to, byl tu brzy. Polévka se dnes vydařila, je hustá a dokonce v ní plavou kousky masa. Venku bylo mizerné počasí, déšť se sněhem s teplotou kolem nuly. Nikomu se do té mizérie nechtělo. On se však vyškrábal ze své nocležny, která je vlastně obyčejná kobka určená pro účely teplofikace. Čekala ho pravidelná obcházka nejdřív centrem města a pak, až se zcela rozední, po jeho perifériích. Vždy byl velmi metodický. V centru je často k nalezení něco dobrého k snědku. Někdy i celé, ještě zabalené potraviny. Takhle ti lidé plýtvají, nechápavě kroutí hlavou. Bývají tam také často vyhozeny různé zajímavé věci. Ty se pak dají dobře prodat, nebo vyměnit za něco jiného. I pár šuntů vhodných pouze do sběru. Má na to takovou kabelu na kolečkách. Podobnou těm, s jakými nakupují starší paničky v obchodech. Periférie přinese víc věcí vhodných do sběru. Jen se jeden víc natahá. Znal tam v průmyslových částech i několik dělníků a řemeslníků. Stávalo se, že mu některý z nich koupil v podnikovém automatu kávu. Tu máš, profesore, ať tě zahřeje. Něco nám k té lopotě vyprávěj. Pomalu, rozvážně srkal kávu. Musí si jí přeci vychutnat, takový svátek. A vyprávěl. Vyprávěl jim o výletu do Itálie, o kráse, i vznešenosti Říma. Pak Benátky, ty nesměl opomenout. Měl tam se svou nastávající líbánky. Byla trochu rozverná, na každého dělala oči. Škádlila ho tím, on trouba jeden, žárlil na každého gondoliéra. Zakoupil jí vše, co jí viděl na očích. Pikantnosti je, nestydy, zajímaly nejvíc. Ale on jen naznačil a posunul vyprávění dál. Kdy nám budeš vyprávět o tom, jak jsi přednášel v Londýně? Smáli se nahlas. Jednou vám to snad vše povím. Sbalil si věci, vstal a pomalu kráčel dál. Někam, kde dobře udá obsah své tašky. Věděl, že toto jim nikdy nepoví. Žal se změnil v kamení. Nohy mu ztěžkly, vlekl se dál za svým dnešním výdělkem. Až první dobrý směnný obchod, mu vyléčil zhořklé srdce od vzpomínek. Kabela drkotala po dlažbě a zpívala mu píseň života. Po chvilce si začal broukat s ní. Ze vzpomínek ho vytrhl hlas. Jak ti dnes chutnala polévka, profesore? Bude i koláč, dnes je totiž advent. Polévka je dobrá, moc dobrá. Koláč říkáš, hm, tak ten jsem neměl hodně dlouho, ani si to nepamatuji. Advent, něco mi to připomíná. Co to je?

Ostatní tvorba Jiřího Nováka publikovaná v Divokém víně:
DV 97/2018: Dům ze staré ulice a další
DV 95/2018: Tři povídky z právě vydané knížky „Člověčiny“
DV 93/2018: Lentilka, Duhová kulička
DV 92/2017: Všední příběhy
DV 91/2017: Kouzlo internetu a další
DV 90/2017: Puberta, Houska, Plačky
DV 89/2017: Vůně kávy, Domovní dveře
DV 88/2017: Smrtka, V přechodu
DV 10/2001: Tři malé povídky