Jiří Novák

SNÍH

Obrovský zlatý prsten s rubínem zabírá snad čtvrtku jejího prsteníčku. I na dalších prstech má prsteny, ty jsou však o mnoho menší, dalo by se říci bezvýznamné. Při tom by každý z nich samostatně byl za krále prstenů. Tady však z nich dělá prsten s rubínem nicotné vazaly. Na druhé ruce má také prsteny. Je to její vášeň. Prsteny všech tvarů, velikostí, roztodivného provedení až po ty obyčejné. V toaletním stolku má jen samé prsteny. Mapují její vzestup, slávu i moc. Často si s nimi hraje, leští je a někdy je schopná několikrát za den prsteny na rukou prostřídat. Kromě toho rubínového. Ten je pomyslný král. Ráno, kdy vypije kávu z Míšeňského porcelánu s titěrným podšálkem, rozprostře bílý hedvábný ubrus na rozložený stůl, který kdysi rozkládala při nočních nekonečných mejdanech. Poctivě přeleštěné skvosty ukládá před sebe v nepravidelných ornamentech, kterým rozumí jen ona sama. Jen ti nejbližší ví, že dala každému z prstenů jméno. Rubínový je Císař! Mazlíc se se svými miláčky, jak fena se štěňaty, tvrdí jim, jak je má všechny stejně ráda. Většinou nosila prsteny dle dané příležitosti. Ples, oslava, banket, nebo pouhý večírek. Jiné prsteny však měly i svá jména. A to podle toho, ke kterému člověku nebo situaci se vázaly. Tamten s jemně cizelovaným jemnými lístky z červeného zlata má jméno podle její dlouholeté milenky. Tanečnici. Ráda ho prsty roztáčí, očima sbírá třpytivé odrazy lístků z prstenů a sní. K tomu má určený jiný z prstenů. Ten je na spodu úzký, aby se ve své koruně rozšířil snad do nekonečna. Je ze dvou druhů zlata. Když se na něj upřeně díváte, vtahuje vás do sebe. Jakoby žil. Je uložený v malé krabičce, s magicky zdobenými ornamenty. Krabička je vystlaná kašmírem. Horní části, možná jeho polovině, vévodí prsten, dole pod ním je úzká skleněná trubička a skleněná miniaturní dózička s bílým práškem. Z prsteníku levé ruky sundá prsten a na uvolněné místo si navléká prsten z krabičky. Odsype malinko prášku na kraj stolu. Skleněnou trubičkou natáhne první dávku. Počká, šňupne zbytek lajny a nalije si z křišťálové karafy Armagnac. Zavírá oči a zakloní hlavu. Netrvá dlouho, aby se vznášela. Oslepí jí zář reflektorů vzpomínek. Vyprodaný sál Metropolitní opery, nekonečný potlesk, A politik, co si ji tajně vozil na své letní sídlo. Významný ples nebyl plesem, pokud tam nebyla ona. Královna! Snad všechny známé ženy na ni žárlily. Muži posílali šperky, květiny, pozvánky. Kupovali drahé automobily. Leželi jí u nohou a škemrali o trochu pozornosti. Přesto, že si vybírala a možná byla i někdy opravdu zamilovaná, není schopna počet partnerů spočítat. Carpe diem, zneužila si pro sebe známé rčení. Znovu slyší hrát hudbu. Vemlouvá se jí do podvědomí, když pije rovnou z karafy… Sen najednou končí, neví, jak dlouho to trvalo. Vytřeštěně hledí na žárovku u stropu. Ta se stínidlem kolem sebe vypadá jako boží oko. Tmavé, neúprosně boží oko. Ukradla sis mládí, volá čísi hlas. Nebo se jí to prostě zdá. Ještě jednou se zuřivě napije, až se zakucká. Se zvrácenou hlavou padá dozadu na zem. Rukou při tom srazí ze stolu kašmírovou krabičku. Na ležící tělo se pomalu snáší sníh…

DVEŘNÍK

Prosklené dveře. Za nimi lidé určení kontrolovat tiket zvaný vstupenka. Vstupenka do ráje. Tak jo, jsem zde. Ještě to nezačalo a už mi fantazie nabízí spousty krásných obrázků. Nejsem mezi vámi, ale vidím vás… Z vnější strany, té do ulice, jsou skla dveří zrcadlová. Z mé strany dokonale průhledná. Jako vy, nedočkavci. Pomalu se řadíte ke vchodu. Ze začátku se lidi jen tak trousí, jenže to bývá hodně brzy před začátkem. Někteří prostě musí být všude první. Říkám takovým „ první hlouček.“ Jen tak postávají, kouří a klábosí. Jiní až s vytrvalou zarputilostí stojí na svém místě a mlčí. Za ta desetiletí, co mám tu čest být hlavním dveřníkem této honosné budovy, se lidé moc nezměnili. Jenom oděv je jiný. S malou obměnou, tak jak určuje móda, se některé kousky ze šatníku opět nosí. Také řeč je malinko jiná. Přibývá cizích slov, která jsou doplněna novými slangovými výrazy. Začínám poznávat stálé návštěvníky. Třeba ten pán v modrém svrchníku s kloboukem se slabou koženou krempou. Na nohou má botky z pravé kůže. Musí jich mít doma hodně, protože vždy má jiné, jedny druhým velmi podobné. Má rád styl, ten starý muž. Vždy mne pozdraví lehkým pokývnutím hlavy. Oplácím mu také pokývnutím hlavy. Postřehnu neznatelný úsměv. Nebo támhle přichází ona dáma. Nemusím se dívat na hodinky, je velmi přesná. Budeme otevírat prosklené dveře určené pro VIP návštěvníky. Ona je vždy první. „Milostivá,“ uklouzne mi drze. Při tom zachytím její pohled. Snaží se držet dekorum, jenže pohled podržela chvilku déle. Je to od ní milé. Nic pro ni neznamenám. Vzápětí se otevře dokořán celý vchod pro ostatní. Ti se nahrnou do předsálí jako obrovská vlna. V momentě je všude plno. Fronta u šaten, fronta u bufetu. První gong ohlašující začátek, popožene opozdilce. Mně oznamuje volno. Rychle si svlékám ozdobnou livrej a spěchám nahoru k lóžím. Do té krajní se neprodávají lístky, je příliš v úhlu k hledišti. Vstoupím tiše do lóže, právě začínají. William Shakespeare, Romeo a Julie. První dějství prostojím, mám tu hru moc rád. „Nevěděla jsem, že jste takový vášnivý divák,“ vylekal mě ženský hlas. Je to ona, tentokráte mi věnuje dlouhý, pátravý pohled. Začínám se v těch očích topit. Nic však na sobě nedám znát. Sklopím zrak k jejím rtům, ty jsou také krásné. „Miluji divadlo“, odpovím tiše. Pak se vzpamatuji.„Jenže vy přeci chodíte do jiné lóže, myslel jsem, že tu nikdo není.“ Ona se jen usměje, lehce pozvedne obočí a odpoví: „Chtěla jsem být blíže ději, asi jako vy, víte?“ Znovu se usmála. „Ano“, odpovím. „Líbí se mi postava Otce Lorenza, dnes ho hraje herec, který tou postavou žije. A i ta postava samotná je velmi zajímavá.“ Začíná další dějství, usedám vedle té krásné ženy. Zbytek hry promlčíme. Po aplausu i děkovačce se zavře opona. Lidé vstávají ze svých míst a pomalu odchází z divadla. Oba zůstáváme sedět. „Kolik je jí asi let?“ Všimla si mého pohledu, aby ne, když na ni tak civím. V očích jí šibalsky zablesklo. „Nebojte, jsem již velmi dlouho dospělá. Dokonce rozmazluji vnoučata, odpoví s pochopením. Slova neznamenají nic. Sedíme u sebe, samotní v malé lóži. Prázdné divadlo nám zdobeným stropem nahradilo nebe. Vstanu, abych jí nabídl rámě, vedu si svou princeznu po opuštěných schodech. Představuji si, že nás prosklené dveře pouštějí do budoucnosti…

Ostatní tvorba Jiřího Nováka publikovaná v Divokém víně:
DV 97/2018: Dům ze staré ulice a další
DV 95/2018: Tři povídky z právě vydané knížky „Člověčiny“
DV 93/2018: Lentilka, Duhová kulička
DV 92/2017: Všední příběhy
DV 91/2017: Kouzlo internetu a další
DV 90/2017: Puberta, Houska, Plačky
DV 89/2017: Vůně kávy, Domovní dveře
DV 88/2017: Smrtka, V přechodu
DV 87/2017: Devítka, Bez domova
DV 102/2019: Rodiče, Na plotně
DV 100/2019: Tři malé povídky