literární časopis založený v roce 1964

Jiří Novák

KLÍČ

U nás na chalupě visí starý, rezavý klíč. Visí na takovém zahnutém hřebíku, říká se mu skoba. Masivní klíč z mosazného kovu, který časem získal patinu. Už jako kluk jsem si říkal, od čeho tento klíč může být. Když naši jeli do města nakupovat, sundal jsem klíč z háčku, abych vyzkoušel všechny možné dveře z chalupy, přilehlé kůlny i staré stodoly, postavené na okraji pozemku. Marně. Klíč nikam nepasoval. Buď byl velký, nebo v případě vrat od stodoly, malý. Pak mě napadlo vyzkoušet klíč u všech skříní, truhel, a dokonce u plechové skříně, ukrývající staré čerpadlo na vodu. Moje zklamáni se ani nedalo popsat. Přesto jsem akci zvanou: „hledání zámku ke kouzelným dveřím, mého zlatého klíče" opakoval při každé návštěvě naší chalupy. Nejvíce času bylo o prázdninách. Klíč se mnou absolvoval výpravy do blízkého okolí. Vždy, když byly někde nějaké dveře se zámkem, nastala zkouška. Tenkrát bylo v lesích několik polozbořených chalup po Němcích. Ta místa na nějaký čas zabrala armáda. A pak se nikomu nevyplatilo obnovovat ztracený čas. Klíč však nikdy nikam nepasoval. Dospěl jsem, život mě zavedl na jiný kraj světa. Klíč tak upadl v zapomnění. Chalupu rodiče prodali. Dožili důchod v městském bytě, v blízkosti vymožeností moderní společnosti. Vždyť to znáte. Zdravotní středisko, blízký obchod i přilehlý park, který jim částečně nahradil les i louky za chalupou. Nakonec je ze mne také rodič. Už dlouho. Děti již chodí do školy. Povedl se mi dobrý obchod, a tak jsem z nostalgie. koupil chalupu zpět. Začala rekonstrukce, spíš bych to nazval restaurování. Dohodli jsme se s manželkou, že se pokusíme co nejvíc zachovat ráz naší staré, dobré chalupy. A tak nadále bude na háčku na chodbě viset starý mosazný klíč. Děti pak možná, stejně, jako já, budou řešit, do kterého zámku klíč patří. Já už to dneska vím.
Je to klíč k mládí, které v nás zůstalo, ale už se nám nikdy nevrátí. Sakramentský klíč.

ŽÁBA

Kvak, kvak. To je otrava. Dneska ti žábáci nejsou jako dřív, posteskla si mírně dospělá, poměrně hezká žába. Tenkrát, rozumějte v žabím pojetí času, scházela se s partou mladých žabáků i žabiček, ve skryté tůňce vytvořené jarními dešti. Líbil se jí tam jeden žabák. Skokan, pocházející odněkud z horního rybníku. Ach, promiňte. Zapomněla jsem vám říci, že tady u nás je spousta různých vodních ploch, mezi kterými líně protéká naše řeka. Tak tedy, zpátky do příběhu. Byl trochu namyšlený. Ne. Byl namyšlený strašně. Debil. Každou z těch pitomých žab si hravě obtočil kolem prstu. Jenže já sem odmítala takové ty věci, co z nich při malé nepozornosti, jsou hned pulci. Milovala jsem ho. Vždy pěkně nalíčená, natěšená za každý pozdrav, nebo jen zdánlivě zamilovaný pohled. Naše parta při těch setkání čelila různému nebezpečí. Například čáp, Při malé nepozornosti si nekompromisně některou z nás odnesl na komín do hnízda. Stále jsme byly ve střehu. Nejhorší byli puberťáci z čeledi tvor lidi. Pořádali skupinové lovy s vlastnoručně vyrobenými luky a oštěpy. Naše tajná setkání se stálým nebezpečím byla velmi vzrušující. Při jednom výletu do jiného rybníčku, jsem potkala jednoho zajímavého žabáka. Rosničku. Velmi vzdělaný žabák. Představte si, že umí předpovídat počasí. Tolik jsem toho spolu zažili. No vida, blíží se večer. Musím zavolat naše pulce domů. Pak si snad stihnu popovídat s jednou dávnou přítelkyní z druhé strany rybníka. Červánky daly vodní ploše rybníku zvláštní, až tajemný lesk. Zvuky povídajících žab nesou se až do blízké vesnice. Brzy bude čas jít spát. Kvak, kvak, kvak…