literární časopis založený v roce 1964

Jiří Novák

RODIČE

Není to ani dvacet let, co jsem tu byl naposledy. Vůbec nic se tu nezměnilo. Jenom omítka místy opadala. Místy bylo vidět červenou cihlovou zeď. Z dálky stěny připomínaly mapy. Prohnuté střechy domů z dálky žalovaly svůj věk. Každou z budov ohraničovaly polozbořené, dřevěné ploty. Za nimi kousek stranou od budov stály shnilé stodoly. Na dvorku se povalovalo rezavé zemědělské náčiní. Jeho torza vykukovala z trávy, která svou výškou milosrdně zakryla vše, co by mělo být očím skryto. Támhle bydleli Jeřábkovi, o kousek dál němec Gotz vyráběl nádobí z kameniny. Jeřábků tu bydlívalo více. Zvláštní je, že příbuzní si byli jenom někteří. Dále Poláčkovi, Hunterovi a Řecká rodina, které nikdo neřekl jinak než: “Ti z Akropole“. Na další rodiny si pamatuji jen mlhavě. A jejich jména si určitě najdu na skromných hrobech místního hřbitůvku, který se nachází na kopečku za vsí. Hřbitůvku vévodí malá kaplička. Majestátná shlíží do širokého kraje. Cestou ze vsi míjím starý dub a Boží muka. U paty mají zpola vyhořelou svíčku a sklenici od okurek s uschlými květinami. Vedle stojící lavička vybízí k posezení. Proč ne, není kam spěchat. Usedám, z kapsy vytahuji krabičku s doutníky a jeden si s požitkem zapaluji. Mocně z doutníku zatáhnu a vyfouknutým kouřem rozeženu hejno komárů. Stejně, jako když jsem byl malý kluk. Pohledem přejíždím vybydlenou vesnici. Lidé odsud utekli za prací, ostatní se tu rozhodli dožít. Většinou důchodci. Kde jim je konec, už tenkrát byli staří. Jako moji rodiče. Tatínek s velkýma upracovanýma rukama a maminka s věčnou zástěrou, která měla vpředu velikou kapsu. Z té kapsy vždy pro nás vykouzlila nějakou dobrotu. Často myslím na její krásné stříbrné vlasy. Nikdy neměla zlost. Její chápající úsměv mne celého objal. Dokuřuji doutník, zaháním vzpomínku a vystoupám zbytek cesty ke hřbitovu. Zanedbané náhrobky mi připomenou jména obyvatel, na které jsem dávno zapomněl. Hrob našich rodičů je jeden z těch udržovaných. Bratr se sestrou se tu pravidelně střídají. Sestra je rok v důchodu. Má povahu po mamince. Bratr zase zdědil maminčin laskavý úsměv. Já prý připomínám napůl našeho tatínka a napůl strejdu, který utekl v třicátém do Ameriky. Taky jsem utekl do světa. Od svých. Abych se vrátil. Musí jim všem říci, jak jsem na ně každý den s láskou myslel. A jak se mi moc stýskalo. Stejně si myslím, že to věděli. Byli moc moudří. Bratr se sestrou my nic nevyčetli. Také už dobře ví, jak to v životě chodí. Dobře znají bolest z vlastních rozhodnutí. Jemně pohladím žulový náhrobek se jmény. Omšelé nápisy vyvolají další vzpomínky. Nikdo tu není. Jenom oni dva a já. Opět spolu. Stojím, kouřím další doutník, podléhám síle okamžiku. Cítím lásku, pochopení, i odpuštění. Je čas jít. Příště sem vezmu své dospělé děti. Snad jen aby viděly, jak se kdysi žilo. Pokud budou chtít, budu jim vyprávět své osudy. Stejně tak, jako mi je vyprávěl můj táta…

NA PLOTĚ

„Když já se hrozně bojím“, pronesla vážně asi tak sedmiletá holčička. Aby ne, seděla v dost neobvyklé pozici na dřevěném plaňkovém plotě. Nahoru to jakžtakž šlo, ale dolů to bude vážně problém. Opravdu má veliký strach, zároveň se jí na plotě líbí. Je najednou tak veliká. I jejich pes Brok je z její pozice malý, skoro jako sousedovic Voříšek. Najednou se zastavil čas. Taková je to krása. Znovu se začala bát, až když měla slézt z plotu dolů. „Neboj se, dolů to půjde snadno“, konejšil jí hluboký hlas tatínka.
“Sama neslezu“ postavila si hlavu. Uražená přestala nakrátko vnímat krásu okolo sebe, nekonečnou louku porostlou lučním kvítím a nepříliš vzdálený les. Za ním vzadu se na ni vážně dívají vrcholky hor. Kolem obličeje dívce prolétl barevný motýl. Nakrátko se zastavil, zatřepotal křídly a odlétl někam na louku. Na místa, o kterých ví jenom on sám. Z modrého nebe pozoruje počínání dívky na plotě několik osamělých mráčků. Sluníčko pohladí dívčinu tvář jemnými, hřejivými paprsky. „Tati, musíš mně sundat dolů!“, prohlásí kategoricky. Nedostala však žádnou odpověď. Zkusila to znovu. Lépe. „Tatí, prosím,“ zaškemrala. Tohle vždy pomohlo. Opět nedostala žádnou odpověď. „Tati..?“ No konečně! „Musíš to dokázat sama“, zněla laskavá, ale pevná odpověď. „Já zatím půjdu napřed, ty už si nějak poradíš.“ Dívce už na plotě nebylo dobře. Vytryskly jí slzy. Pak, jak už to bývá u jednou dospělých holek, zatnula zuby. Pomalu se pootočila, přehmátla ruce a připravovala se na nejtěžší část sestupu. Seděla na plotě obkročmo, musí přehodit přes plot i druhou nohu. Konečně se jí to podařilo. Zbývá jenom seskočit. Zhluboka se nadechla, pohlédla dolů a… Dopadla na všechny čtyři. Kdyby brok neuskočil, tak by z něho byla placka. Odřela si kolena i ruce zabolely, ale dokázala to! „Tatííí, viděl jsi to? Dokázala jsem to. Jsem velká holka!“ Vstane a pohlédne k domu. Tam, opřený o vzdálený roh, stojí rozjařený otec. „Věděl jsem, že dokážeš slézt z plotu sama, jsi šikovná holka po mamince“. Odpoví vážně. V očích mu zůstávají šibalské jiskřičky.
Po nějaké době, na stejném místě, stojí dospělá žena v nejlepších letech. Hřbetem ruky si otírá neposlušné slzy, které si hledají cestu po její hezké tváři. Znovu spatří na zahradě své ztracené dětství. „Děkuji tatínku“. Zašeptá do ztichlé zahrady.