Marek Řezanka

K NEZAPOMNĚNÍ

Z oken šlehal oheň
bylo to jiné
než dozrávání jeřabin

Nepálili františka
varhany se zalykaly kouřem
v potoce kříž
kalichy sklonily hlavy

Jak na potvoru
blesk nechtěl setnout střechu
v níž hučel nářek
luk

Řev zdí neustával
smrky si ucpávaly uši
krávy se otáčely
po směru záře

Nerozednívalo se
a nebyl to ani soumrak
na oltáři
snad na zlomek vteřiny se objevila duše
zjizvená
strhaná
znavená

Ale duše všech
kdo trpí
Vyřezaná z chudoby a hněvu
ze strachu a zloby
ze soucitu
z poznání

To jméno
Antonín
bublal si potok
pro sebe
netišil bolest
jenom plynul
K nezapomnění

KŘIK ZTRACENÝCH

Zarostla travinami
slova vmezeřená do močálů
výkřiky zoufalství

Těla v děravých hadrech
sedřená do krve
svlečená z důstojnosti
vteřinu před výstřelem

Těžko říct
co si o tom myslil kostel
dole ve vesnici
co si šeptali v pašerácké hospodě
a co se semlelo místo mouky
Slátanina l´amour a rabóta
stromy přesazené
do strohých hor
padaly
jako škleb kyselého deště

Vytrženi z kořenů
v ráji znamenajícím peklo
přibiti k mrakům
z nichž se co chvíli cedí mráz

Oči plné cínu
jako Andersenův vojáček
jenom jim chyběl staniol
aby se roztavili do srdce

Blata lhostejně pohlcovala
jejich ústa
plná krve a ponížení
zvaného Appellplatz

Truhláři kašlali na rakve
stačil krok stranou
krok kamkoli
a místo dřeva lepkavé nic
víko, na něž nelze zaklepat
tekutý sakrofág
věčné noci

Dodnes tam vítr slýchá
křik ztracených

UKRYTÁ V PROKLETÍ

Nadpozemsky krásná
chladná
vznešená a nepřístupná
koupe se každé ráno

U jejích pat
skelné oči nerozložených
těch
kdo se nevrátili

Kdo věčně bloudí po brusinčích
beze stop ve sněhu
pouze v srdcích
Není snad ani krutá
nežádala je
aby prolili svou krev
měla být opojná
místo toho led

Odlupuje pohledy z nebe
nemá je kam poslat

Kdysi se do ní nořili
za zvuku věder narážejících na její
vzdor

Už dávno není panna
zarostlá
zapomenutá

Přehrada
ukrytá v prokletí

DEFINICE VÁLKY

Domky zmizely jako mávnutím proutku
šišky se zachvěly
kolik stránek bylo vytrženo
naráz?

Celnice se roztřásla zimou
hospoda v zákrutu škytla
kostelu podjela kolena

Zůstalo pouze jméno
tvář, tělo, paže
všechno se propadlo někam
do papíru kronik
jež snad ani nikdo neuznal za důležité
sepsat

Díry
díry v mozku a srdci
naplněné ostřicí a blátem
látaly žal

Nad krajem již nezní zpěv zvonu
krávy nebučí do taktu
a s potokem nelaškuje
dětský smích

Ve stínu pod břízou
se krčí bezejmenná obžaloba
nesmyslnosti

Jaký to kontrast
žaloba beze jména
a jméno bez tváře
podivná symbióza
Odkaz zasmušilých

Trochu rozpadlého cementu
několik třísek
a hodně, nesnesitelně hodně
nicoty

Tak zní
definice války

DODNES NEMOHOU SPÁT

Suti zrzavého písku
který se otiskuje na křemen
železobetonový chrám
jehož věž
na rozdíl od kostelní
přežila

Kostra tyčící se mezi stromy
brány do očistců
a pekel

Otvory snad míří
někam ke kotlům
propasti které nemají dno
a proto se padlí neodrazí
NIKDY

Posprejované oči
raději zavírají
aby viděly ubohost
nahou, zohavenou, žalující

Mezi trámy tuny naděje
stokrát znásilněné
a vyvržené

Nelze recyklovat
Místo slz tam přetékají křemenáče
v barvě cínové rudy
která se nepřesýpá

Aby důležitě sdělila
Že došel čas
Že se zastavil
zkoprnělý hrůzou
kam až člověk neváhá zajít

Zašli mnozí
co dodnes nemohou spát

BALADY JELEŇSKÉ

Krev se drží vedle těla

Ve zdech jsou spáry plné bolu
spáry, jež nikdo nestmelí
děti tu kdysi měly školu
a vždy pár lidí v neděli
za smutku i veselí
aby všichni věděli
přišlo – vánek nesmělý
pomodlit se do kostela
Proč ticho je, tma nesdělí
krev se drží vedle těla

Kdysi tu vycházeli spolu
lidé. Teď louka ševelí
je plná jizev z četných dolů
Kdo zeptá se jí, nechce-li
probodnuta čepelí
spatřit květy jetelí?

Vězenkyně bez cely
hájí se, že nevěděla
jak si ji potok rozdělí
krev se drží vedle těla

Dozorce hleděl na mrtvolu
Cizinec v hadrech, bez jmelí
v mrazivém pekle do mozolů
pošeptá, že je v prdeli
Chabý hlas má, neznělý
vichr stručně zavelí
k svátkům měsíc necelý
bílou clonou projde střela
zimou se doba tetelí
krev se drží vedle těla

Pohasne smích umělý
ego rozkaz udělí
kousek nebe ještě zbělá
loňské sněhy již umdlely
ortel leží vedle těla

Nezmizí ani po smrti

Země se houpe jako moře
pekelné brány otevírá
stíny se baví o Pandoře
prokletým chybí moc – i víra
bílý kruh silou uzavírá
příběhy těch, kdo chtěli mír a
vědí, že tma si nevybírá
toho – i toho pohltí
Pod zmrzlou zemí plane síra
nezmizí ani po smrti

Po těle rány budou hořet
otázka všivá se však vtírá:
Čí ruka sahá po závoře?
Je vůbec pravda? Natož čirá?
Na nebi svítí bledá lyra
v akordech bezmoc rozebírá
Je to snad pomsta od satyra?
Beznaděj všechno rozdrtí
Na ni snad nic už nezabírá
nezmizí
ani po smrti

Oděni zmarem, tedy spoře
z úst jim to mlha odezírá
vědí, že nejsou na táboře
bobříky jiný jinde sbírá
V brusinčí pod sněhem je škvíra
bažina náruč rozevírá
je to smrt, která neumírá
ocasem šelma dovrtí
jeden krok, pod ním zeje díra
nezmizí ani po smrti

Klečí, už ruce nerozdírá
anděla zvěční jako štíra
továrna na cín rozčtvrtí
amen, v němž se již všechno stírá
nezmizí ani po smrti

Klíč ke dveřím od továrny

Komín se místo kříže tyčí
zídky jsou zlité pod obrazy
sprejerů, aniž něco ničí
nicota z jindy dnem se plazí
Hluchotu křiku doprovází
les, který chmurně šumí: vrazi
Rozbitý pohled, oko vázy
dívá se, jak je zápas marný
dívá s skelně tam, kde schází
klíč, a to k dveřím od továrny

Hluboké jámy do jehličí
minulost vedou jako žlázy
snad se jim všechno dlouho příčí
není čas na stesk, na obvazy
někomu byli vězni drazí
dodnes je pohled doprovází
pohled, jenž zakrývá mrak sazí
Je jiný čas, tak krutě tvárný
v dlani pak svírá – mnohé mrazí
klíč, a to k dveřím od továrny

Vyrvaná okna, schody klíčí
kde jsou ty boty, které vrazí
do snů těch, kteří nejsou ničí
a které duněly až k hrázi?
Když se noc kradla pro provazy
říkala, že nic neporazí
To jenom můra sebou hází
můra, co není na šaškárny
Vyndává z hrsti mnoha frází
klíč, a to k dveřím od továrny

Všichni se třásli, skoro nazí
zase je něčí ruka srazí
tady vzduch není blahodárný
exil má kromě metastázy
klíč, a to k dveřím od továrny

Tristní průvod odevzdaných

Stromy o příběh se dělí
v němž cesta je již ztracená
kořeny se spojí s těly
snad jenom vánek zasténá
Krajina je znavená
poklesla jí ramena
co vůbec ještě znamená
klepot větru na plech brány?
Hned zapomíná na jména
tristní průvod odevzdaných

Staré džbery osiřely
je to holt značná proměna
ve zdech zavrtané střely
pod hladinou pak ozvěna
sčítá tabu zbořená
prý je trochu pozdě na
lítost, jež srdce odřená
nezbaví té věčné rány
Rozláme vlastní kolena
tristní průvod odevzdaných

Strach připadl na neděli
stále je celá zpocená
oči skla se zahleděly
jak podlá stvůra, krocená
krví čmárá po stěnách
pouze spoře oděná
Kus vedle hnijí polena
mají výraz ustaraný
Říká: Tak pojďte podle nás
tristní průvod odevzdaných

Tupá bolest zrozená
ruší jako siréna
elegie nářků planých
slabounce šeptá Otčenáš
tristní průvod odevzdaných

Zavolá, že nic nenamítá

Z betonu boky, v srdci krusta
vězeň, jenž právě pokleká
ztratila slova jeho ústa
sám v sobě ztrácí člověka
Život mu divně protéká
noha se noří do měkka
ví, že si marnost obléká
přehrada mlčí, lačně sytá
Hrobový hlas pak zdaleka
zavolá, že nic nenamítá

Mlha se snesla, snivě hustá
smrtelné lože povléká
kde se zem boří, velí zůstat
stromy – ji balí do dek a
mrzí je, že tak otéká
Snad jako z pláten Lautreca
tanec, ta vášeň odvěká
ve stínech zimy pohled skýtá
Mráz všechen odpor oseká
zavolá, že nic nenamítá

Každý prý podle svého gusta
duši svou k ránu vysvléká
Zpustlá je, nadto velmi pustá
lehčí však ani o deka
Bažinu zprvu poleká
že ji to bude bolet, lká
jak se nit jehlou provléká
provlékne těla, silně zbitá
v očích má škraloup od mléka
zavolá, že nic nenamítá

Omylem šlápne na šneka
děsivým hlasem haleká
kyvadlo dějin, mrcha hbitá
antikrist spásu nečeká
zavolá, že nic nenamítá

Mrtvý – a přesto zachovalý

V útrobách staré rašeliny
dávno již hlásku nevydává
poznával kdysi hezčí klíny
až tahle s kosou je ta pravá
V černém se touto dobou vdává
převážně vážná, tvrdohlavá
vyhaslým očím přečte práva
dotkne se čela – divně pálí
Tváří se, že ji nepoznává
mrtvý – a přesto zachovalý

Sevřen je jako nikdo jiný
vakuum je teď jeho strava
kladivo v hlavě kovadliny
buší a buší, zanadává
Mumii zdobí hrdá hlava
oči své do tmy zabodává
oči, z nichž vylila se láva
oči tak tvrdé jako skály
Není tím, kdo se snadno vzdává
mrtvý – a přesto zachovalý

Podzemní svět, kde sirné plyny
honí se, a kde nezní sláva
nahradil peklo, kde jen stíny
zavládly. Stín však nevyhrává
Ještě ji vidí, jak mu mává
v Paříži, byla usměvavá
Tehdy však chyběla jí šťáva
tušila, že se hrozně vzdálí
Z ní je již popel, a on – vstává
mrtvý – a přesto zachovalý
Pozdě je – a on zakopává
o limit, na němž roste tráva
jízlivá – čeká, nepozná-li
epigon strachu, kým se stává
mrtvý je – přesto zachovalý

Minulost však nezardousí

Bez pohnutí mezi dráty
bez padáku, modrý, visí
na provázku, blízko chaty
neví snad, co bylo kdysi
nijaké jsou jeho rysy
otázka, zda rady ví si
zapadá – a dole krysy
ostré zuby již si brousí
na tlející letopisy
minulost však nezardousí

Louka sčítá dávné ztráty
nízký břeh je téměř lysý
čím jsem byl tak zaujatý?
Voják z plastu býval čísi
Moci kouknout za kulisy
kdo ho vyslal na tu misi
na níž ostal – vzduch se mísí
s atmosférou, o níž čtou si
sloupy zasažené hnisy
minulost však nezardousí

Vítr šahal pod kabáty
z kaluže pil jako z mísy
v noci přešel do sonáty
k ránu šeptal: Vstávej, ty jsi
ten, kdo k životu ho vzkřísí
po francouzsku volá: ici
ještě známky na dopisy
Dráty bručí mezi vousy:
Athosi a Aramisi
minulost však nezardousí

Koukal na mě: Mohl bys i
ostat. Hledím na tyrkysy
líce přišla o licousy
ententýky, mráz tne tisy
minulost však nezardousí

Historie nezná kdyby

Nejezdí tam autobusy
jeden tam však přesto stojí
vrak rozpadlý na dva kusy
jeden padlý – a ne v boji
Se svou rzí se nespokojí
k zatáčce ho něco pojí
jako by byl v novém kroji
zůstal obal, obsah chybí
Příkrasy? Ty neobstojí
historie nezná kdyby

Bez kol, prý ho všechno dusí
rozpadá se v trávě, chvojí
chátrá, zvyklý na pokusy
není z těch, kdo se jen bojí
Zda zub času nezakrojí?
Jenom stiskne čelist svoji
někdy, co se dlouho hojí
rozbolí se – bez alibi
Vzpomínky nic neopojí
historie nezná kdyby

Stojí klidně, nehartusí
do svých děr se, smířen, strojí
pára vychází mu z pusy
lid již není – ani trojí
krávy nikdo nepodojí
v kostele pak pod obojí
nepřijímá
smutek pojí
žaludku pak sousto slíbí
vítr zpívá o odboji
historie nezná kdyby

Ve stráních se tráva rojí
zídka šrámů bolest kojí
těžké je to, bezpochyby
apoštol ví na orloji:
historie nezná kdyby

Než si oběť najde vraha

Ústa dávno umlčená
k řeči vánek stejně svádí
vysoká se platí cena
za nenávist
za hřích mládí
za to, že jen někdy hladí
ruka, která jindy chladí
ruka, která na pozadí
dějin někdy hrubě šahá
kdysi byli kamarádi
než si oběť našla vraha

Vrátka nikdy nezavřená
místnost – a v ní harampádí
zbledla již tak bledá stěna
všechno kolem nějak pádí
Pravda má prý jazyk hadí
to když lež jí skromně radí
Pozornost však neodvádí
vzrušená – a mírně vlahá
od tónů, jež radost ladí
než si oběť našla vraha

Nikdo. Nikdo nezasténá
stromy do pozoru řadí
ruka můstku, unavená
ruka chabá, bez nářadí
V zimě závěj noci sladí
ač vše vidí, nepodvádí
vplouvá šikmo, napřed zádí
zakotvit se ale zdráhá
měli se prý vcelku rádi
než si oběť našla vraha

Všechen obsah těžkých kádí
ihned mizí, lampa čadí
noc přes sebe deku tahá
elán novou víru vsadí
než si oběť najde vraha

Stal se peklem kousek ráje

Větev sněhem obepnutá
diriguje les a vzkáže
víle, která chodí zutá
aby pozvedla k ní paže
Slunce tančí a stín, páže
bez světla se neukáže
polyká ho jako dražé
vše tak čisté bílou hraje
Takto člověk nepozná, že
stal se peklem kousek ráje

Kde je něha, síla krutá
rána adekvátní ráže
s krví na rtech sotva dutá
vězeň, jehož zima sváže
Stál tam, schlíplý, bez bagáže
rána pěstí, jeho gáže
slunce? To se neukáže
ptačí zpěv? Jen vichr laje
O ovečkách vlk teď káže
stal se peklem kousek ráje

Košilka je rozepnutá
zapnout ji však nedokáže
Ruda ze země se kutá
Že to známe? Známe, baže
tyto prapodivné stáže
místo recepčních jsou stráže
moře sněhu nemá pláže
Kdo nic nechce, neprohraje
nepovolí, nezakáže
stal se peklem kousek ráje

Obrys trosek mlha maže
Továrna se lesa táže:
Řekni, zda se někdo kaje?
Eden je prý bez pakáže
Stal se peklem kousek ráje

SONETY JELEŇSKÉ

Střepy vět

Zvadl stín
po tváři ticho stéká
z očí se drolí tma
a kříž

Kvetl blín
když došlo na člověka
všechno se hojit má
však víš

Světlo, chrám
jenž mnichům cestu skýtá
v srdcích je prázdný byt
v něm sráz

Nepoznám
zda v polích právě svítá
Ohnivý keř měl zbýt
a klást

Dotazy spící v zapomnění
proč se jen boty v biče mění
a proč se země musí chvět

Dotazy, na něž co říct není
z obhajob raší obvinění
střepy vět
vidí
truchlivě

Jedna z větví

Sloupy se hroutí a oči planou
všude jen trosky, nářek, pláč
zbyl jen koš z proutí
Měl na vybranou?
Zazní hlas vozky
Neměl, nač?

Z hrudníků stéká snad potok branou
kam nikdo nesměl, slzy, dým
Strach je jak deka
Teď přešel stranou
Úzkost řve: Nes mě
Neprosím

Znovu strom padlé listy sčítá
dopadá mlha na vrásčitá
úžlabí kůže marnosti

Nikdo již větvím nevyčítá
ať už to ta je, tamta, či ta
která se břemen
nezprostí

Opuštěný ráj

Je ticho, tma, je po vymření
vánek si s větví nepohrává
slyšet je, i jak roste tráva
smrt dýchá
snad, že mrtvá není

Chlad stiskl kliku ode dveří
z klíče je rampouch, neroztává
postava v plášti, chybí hlava
je blízko
mráz ji neudeří

Pupeny v ledu, kámen v hrudi
kdyby jen nedul, vichr studí
sen se dál do snu propadá

Přibyla jména do osudí
jedno z nich žena neprobudí
žena, jíž patří
zahrada

Zapadlá

Kde dřív zněl smích, už ani pláč
vichřice nářek nepřerývá
jen na dně tich
prý nemá zač
děkuje záře
proměnliva

Za stín, jenž rád si ze všech stád
vybere mládě bez hlídání
snad si chce hrát
když listopad
vzpomínky na děs
krutě daní

Stéká proud potu v minus pěti
po čele svahů
bez paměti
kam slunce občas zavítá

Kolona tanků neposvětí
cesty jež znaly
hlavně děti
a jež jsou dnes jen rarita

Léto v Údolí ticha

Asfalt se leskne šňůrou potu
horko ho přes den polévá
pohledem bodá do dřeva
s výrazem ztupeného hrotu

Vzduch se zas třese s ránou v pase
z jeřabin spadlé podloubí
vrásky cest ještě prohloubí
vypráví, aniž vychloubá se

Rolava svléká se a vzdychá
Rolava do Údolí ticha
spěchá
a šeptá: Domine

Památník kousek za Přebuzí
zkameněl
nejspíš přímo v chůzi
Každý děs
jednou pomine

Pes a jeho tma

Sedí tam sám, tak smutně, na ulici
dešťové biče musí dopadat
promoklý pes
jenž neví, co má říci
oční stín stéká
mlčí ohrada

Uměl se smát, moc mile, nedovede
tma se ho chytá, drží okraje
rozpitá světla
oči dávno bledé
neštěká, sedí
s tím, že prohraje

Jako by říkal, pomozte mi, chcípám
v obojku bliká nejspíš mikročip a
chybí mi můj pán

Zmáčený chodník, dva bonbóny lipa
nervózní půlnoc cigaretu típá
vzdor je ušlapán

V tmách nezná děj

Zhoupne se kyvadlo, nanovo se píše
na pomoc přichvátá, kdo nůž do zad vráží
Pár stránek vypadlo
jde prý o Ježíše
Chválíme Piláta:
Spasit se nás snažil

Uctíme Heroda, děti máme rádi
všechno se převrací – a hnůj tomu vládne
Kain bratra nebodá
Ábel ho prý zradil
Slavíme negaci
Pozitivum?
Žádné…

Koně se splašili, ten tam je i vozka
na mrtvém raší list
chrámy leží v troskách
kolem strach, beznaděj

Okna se vytloukla, vytrhaly prahy
úzkost je vypouklá
bude vládnout
záhy
Člověk v tmách
nezná děj

Když potok vzpomíná

O kámen mince s orlem cinká
potok se líně převalí
je zvyklý plynout
bez chvály
horská stráň voní
po brusinkách

O cestě z písku stojí zmínka
v trsech trav, které zůstaly
potok si zdříml
u skály
slunce ho šimrá – a on
spinká

Tanky se vryly do potoka
před lety
když se hnědá stoka
valila jako lavina

Dnes již zas život potok loká
řasa se vyplavila z oka
a něco nové začíná

Zoufalství vřesoviště

Šeří se chladné vřesoviště
kde půda čvachtá pod nohou
bažiny mrtvým pomohou
uchovat kdysi v slibné příště

Borůvčí modrá do blankytu
kroky se vzdálit nemohou
stop zbylo vskutku
nemnoho
Chybí, kdo zvolá: Haló, jsi tu?

Do mraků bodá ostrá srha
ruka již plody nenatrhá
osiřel vytržený práh

Pohledy bezradnosti vrhá
kapradí, které stíny mrhá
které chce hýčkat
bez nástrah

Bez hodin

Peřinu přitáhla si blíže
nevěsta v bílém závoji
věří, že rány zahojí
až přejde večer do negližé

Ve větvích zatřpytí se víra
kopyta v hebké závěji
zahřejí
novou naději
že cesta křivd se uzavírá

Nesypou písek na náledí
kotvička z vleku
ruce svědí
dětství se sněhem přebrodí

Jeleni vystupují z šedi
krušných mlh, jež nic nenaředí
čas kráčí tiše
bez hodin

PROCHÁZKY PO JELENÍ

Ranní koupel

Vrzání schodů
cigaretový kouř se rozvaloval
v křesle
dlouhá chodba
k dlaždicím

Chlad olizoval bosá chodidla
ráno crčelo ve sprchách
venku sníh
bílá umyvadla
bílé kachlíky
závěsy
nebylo úniku

Venku se valil sníh a chlapec poznal bolest
odhrnuté předkožky
v zrcadle údiv
dětství

Za lesem se koupalo slunce
uzarděné
že se jen tak cachtá
v únorovém sněhu

Když vločky vyprávějí

Pamatuji si na svůj první rozhovor s vločkami
na cestě k polorozpadlému mostku
skruž tisknoucí
rezavý drát
dávno se vzdal naděje na ocelový lesk

Vítr hrál na stromy
jen nebylo černých kláves
zaniklé oktávy
minulých let

Válka schovaná pod návějemi
vody proměněné
v peří
chodila na svůj vlastní hrob
Smích běžkařů překrýval nářek vězňů

Sklepy si zakrývaly uši
aby neslyšely
sonátu zaniklých

Hluboký lavor
nesl vzpomínku kostela
odšroubované kohoutky
ukradené koleno

Co povědí vločky tříletému?
Vůně časopisu s obrázkem ryby
s příměsí kojenecké výživy
křik vétřiesek
v rozladěné době

Vyprávěly mu o pohádkové říši
která vyrostla
na troskách pekla

Život od jinud

Vichřice rozeznívala varhany
píšťaly stromů
pařezy místo lavic
Hláska bez hlesu
polámaná ohrada
namísto oltáře

Kopule chrámu
byly o to vznešenější
krápníky místo soch
netřeba kříže

Vitráže
obstaralo zimní slunce
barvami dráždilo černo bělost

A v tomto království bez panovníka
byl jedno jeden dům
červené cihličky u krku
vyžehlený límeček

K jídlu svolával úder gongu
pamatuji si na vůni okurek po ránu
a zmrzlinový pohár večer
V mrtvém kraji zněl život
odjinud

Týden ráje

Bylo to pro mě probuzení
jednou v roce
stromy si hrály na slepou babu
koulovaly se
Potok převlékl povlak na peřinu
spokojeně klimbal

Těšil jsem se na dobrodružství
celý jeden týden
daleko od úzkosti
kousek od blaha

Z kmenů jsem cítil tajemství
střelnice se slepenými víčky

Smrky si oblékly overaly
ještě kulicha a šálu
odrážely sípavý smích zimy
Cesta vedla tichem
meluzína měla zákaz vstupu
leda na chviličku směla přitisknout tvář na okno
a dýchat se zavřenými
ústy

Nerad jsem se loučil
ještě jedno zamávání
ještě pohled na symbol štěstí

Malý kluk netušil
kolik bolesti nese jehličí
na svých bedrech

Přešrktnuto: Hirschenstand

Nezapomenu na tu specifickou vůni
mnozí by řekli smrad
Lyžárna napěchovaná
botami
lyžemi a vosky

Bylo v tom něco poetického
kouzlo z pohádky
jež nesměle pohupuje nohou na parapetu
vteřinu do půlnoci

Bývalá celnice se z dozorkyně
převlékla do domácího

Je zvláštní
jak poslední se stávají prvními
snad proto, že ostatní zmizeli
snad proto, že čas měří všem podobně, ne-li stejně

Dnes je z ní stařena s vylámanými zuby
krb dopekl poslední vánočku
ping-pongový stůl
rozsypal třísky
snad pro zahřátí

Knihovna se začetla do Koniáše
kulečník si tágem roztrhl obočí
stolní fotbálek
dal vlastní gól

Na zorničkách dřevěné desky
červenobílé kostkové povlaky hnijí spolu s mrtvolami koček
v polo zaplaveném příkopě
Krajinou již opět
nezní dětský smích

Procházky po Jelení

Vybavuji si je do jedné
čvachtání bláta
trávy, které melou něco o zapomnění
a jimž nevytrhali ostrý jazyk

Cesty končící někde v loukách
sklepy zalité slzami
některé v plenkách
že se pomočují

Země, která se propadá
na libovolném kroku

Neznám výstižnější bod
kde by se stýkalo peklo s nebem
kde by mraky bily křídly
do kotlů s beznadějí

Komín propichující hvězdy
tegy pokreslená stehna
děvky
jejíž pohlazení bylo tím posledním
co zbědovaní zažili

Zákruty kolem pomačkaného plechu
autobusu z minulosti
zelené měděná mince
s orlicí v drápech
záplavy hub

To asi skřítkové
vítají léto
po svém

Srpnové intermezzo

Meluzína zrovna souložila
s několika stromy najednou
vyťukávání morseovky
spálené prsty
sklo v očích

V bažinách se odráželo slunce
asi že zvon ticha
odbíjel
pět minut
po dvanácté

Kmenům ztvrdly rysy
spálené kořeny
svíraly slunce
které k nim nikdy nedolehlo

Slatinný potok ohlašoval za rozbřesku
půlnoc
brusinčí se rozlévalo jako spalničky
po zeleni
zorniček
Pásy tanků dávno snědly traviny
na břehu času
hned vedle silnice
kde bezejmenného utloukli pažbou
mlha si již nevzpomene na datum
rostly hřiby

Jako po explozi jader
aspoň se to říká
deštěm omyté hnědé obrácené mísy
zvaly do pohádky
říše víl a trpaslíků
To už ani nebyl
snímek hororové scény
ale kraj dětství
kraj naděje

Jednou se rozední

Bezstarostní
hráli si na vojáky
zrezivělé nábojnice
bez hlav

Polámaná hláska
hleděla k nebi
pohledem nevidoucích

Viděla ovšem vše
i střelbu ostrými
do odsouzenců
beze jména

Nikde nejsou vidět kříže
jenom stébla
jako mementa padlých
bez dat a iniciál

Možná proto jsem trhal stvoly
ohýbal je a vymýšlel příběhy
mluvil jsem se stíny
v plném odpoledním letním slunci
se stíny všude kolem
se životy zrcadlícími se v rose
a pak později
na hladině potoka

Možná jsem tušil
že až zapadne slunce
krvácející a celé zadýchané
až schová dlaně pod peřinu a na chvíli přivře oči
že pak se rozední

Když se rozléval cit

Ten týden neodložil kapesník
celý prosáklý
v šedi mračen
z nichž nepřestávalo padat

Roztržené aorty nestíhaly
pumpy rozhodily rukama
a tělo se zalilo
krví

Nevím, zda si oblaka vyprávěla s lesem
o malém pašeráckém doupěti
z něhož nezbyl
ani cigaretový kouř

Závory upjatě pohlédly vzhůru
jako by se nechumelilo
také že ne
lilo jako z konve
a nemínilo se zastavit

V obalech z plastu
dotýkali jsme se krajiny
jež se modlila a přijímala pokání

Bylo to dojemné
vůně léta
chuť odpuštění
barva lásky

Znala potopu

Mohutnými prackami popadl lávku
svalnatý a zocelený
proud
bělmo podlité vínem
šedé prameny
po ramena
umolousané
zkroucené

Každý krok mohl být vstupenkou
do světa stínů
nebo tmy?

Vrásky se plnily kapkami potu
louka odhalila svůj klín
zmáčená a zbitá
ponížená

Liják s ní smýkal
držela se dávno zaplavených sklepů
a zbořených zdí

Nevím
zda četla Bibli
ale zneužitá a prodejná
měla v sobě stejně kouzlo
ctnosti

Navíc
znala potopu

Mezi dráty

Jednou
svítilo slunce
léto se chvělo nedočkavostí
a nad sloupy
oblak plastových parašutistů

Jeden
v modré kombinéze
uvízl mezi dráty

Díval jsem se
s rukou nad očima
uvnitř se líhly příběhy
a já doufal
že se jednou setkáme

Jako od Andersena
v létě i zimě statečně čekal
na záchranu
tlející padák
odhodlaný muž

Několik let
ve vichrech, v dešti
chumelenicích
v nesnesitelném palu
i mrazu

Čekal
Dva týdny z dvaapadesáti
rok za rokem
naděje
že budu u toho
až lana uhnijí

Jednou
bylo léto a večer vichřice
hýřila až do rána
provokující, promiskuitní

Ležel v trávě
věděl jsem, že ten okamžik přijde
bylo hodně
co vyprávět

Stačilo snít…

Vzpomínám na malý červený plastový kroužek
bylo mi šest a cítili jsem
nepředstavitelnou chuť
žít

Asi nebylo jaro
netála energie
nebyla ani zima
nemrzlo nadšení

Chlapci se zdálo
že vše je možné
roztáhl křídla a letěl

Nádherný pocit
orla nad lesem

Jí tehdy nebylo více
tvář ze zrcadla umývárny
tak nějak se rodí příběhy rytířů
a princezen

Věřil, že přemůže všechny draky
bezpočet hlav
kraj okolo
mu předával čáry

Stačilo je pouze pospojovat
a snít

Vždyť je léto

Rezavé hrudníky
i hlavy
srdce i mozek zalité
kyselými dešti
smuteční pochod
ne jehlicích rezignace

Kousek od závory
cesta mezi smrky
pak dolů, přes potok
a do prudkého svahu na Blatnou
rozlévaly se tanky
po letech pouze chuchvalce trav

Mezi brusinkami tančily víly
jako by nebylo šlápot v potoce
jako by tudy neprojel děs
v životě

Stromy obalené zlatem
vítaly slunce
šrapnely utopené v bahně
již neměly co říci

Kdysi tu válka řvala
u porodu
všude krev a bezmoc
plody nenávisti

Smrky si předávaly své spiklenecké „pšššt“
mrkaly jako šibalové
kdepak válka
vždyť je léto

Rok tanečních

Nahazoval jsem kotvičku
Chtěl jsem ji zaháknout až někde v nebi
„To půjde“
chlapecká víra
nic není nemožné

Rolava si měnila polštáře pod hlavou
měla nové bílé sypky
vrněla jako rozmazlená kočka
drbaná pod hlavou

Léto nato mi nějak mrznul úsměv
pod každou ofinou hřiby
měl jsem mrazení
že poslední rok

Nějak jsem se loučil
„ještě něco řekni smrčkům“
celnici odsoudily do eldéenky
byla noc rozpaků

Pingpongový míček ustrnul nad síťkou
cínové šminky rozmazaly křemenům tvář
Skládali jsme houby do krabic
a těšili se na svíčkovou
se šlehačkou

Sobota mi vypalovala otazník na kůži
něco mi říkalo, že se již nepodívám
do kraje utonulých
tajemství

Byl rok do maturity
rok tanečních

Pak mohu spát

Dlaň naplněná borůvkami
postele vysvlečené z prostěradel
návrat z pohádky
do obavy

Cítil jsem smutek
když autobus míjel zatáčku
větve mi mávaly na pozdrav
a něco se svíralo

Vytržen ze snů
opět nejistým chlapcem
který nerozumí betonu

Vracím se tam častěji
v poslední době
opět usedám na klády
poblíž zetleného autobusu
znovu se koukám na starou hospodu
a stodolu s hromosvodem
z něhož pily blesky
není nad brčka

Vracím se do krajiny
která zažila tíhu naleštěných bot
do krajiny
dmoucích se ňader
a hlubokých očí

Přitahuje mě to tam
stavuji se co chvíli
abych pohladil potok a objal zmizelé cestičky

Abych se ujistil
že dveře do pohádky
nezarezivěly

Pak mohu spát

ŽE JIŽ NELZE…

Pamatuji léta
kdy sněžily vlčí máky
sněhuláci se stavěli z krtin
nad každou kopretinou barevné střechy
z motýlích křídel

Klima
Něco musí být jinak
Maková panenka nezanechala dopis
po střechách ani vidu
Jenom ti krtci pořád vylézají

Vidím své dětství
ve sklenici naplněné morušemi
z prašné cesty
a vím
že otočit víčkem
již nelze

STÁLICE

Přemýšlím, kdy se začnou stavět kostely
věží dospod
Bylo by to logické
v prostoru
kde děti fackují učitele
pacienti mlátí doktory
zločinci žalují soudce
a politici demonstrují
Snažím se něčeho zachytit
Ale země se stává vzduchem
a vzduch něčím těžkým, dusivým
Jediná zůstala stále stejná
veliká, podmanivá, všudypřítomná
ta, jež všechny naplňuje i doprovází
ta, kterou všichni vzývají:
Lidská BLBOST…

HAPPYEND NA ZÁVĚR

Tanečnice se uklonila
místo potlesku třeskly výstřely
opona omdlela
jen divák dál nerušeně chroupe brambůrky
Skočila reklama
a co je mu do nějaké primabaleríny?
Ještě s takovým divným jménem:
Pochybnost


Tanečnice
Do pohybu duši vtělí
éterická jako chmýří
pomíjivost vzduchem víří
pitvoří se na anděly

Smutek, poutník osamělý
unavené přepadává
ty, jimž nebere již hlava
proč a kam by spěchat měli

Kvítek padá, rozechvělý
přes trny mu stonek sdělí
že v tanci se aurou stává

V tanci, kdy takt doba velí
kdy tuš střídá akvarely
a zní píseň usedavá

ZA TO DÍKY…

Když barvy jizvy nezacelí
když kašel vzkvétá v jitroceli
když padne úzkost na šeříky

Tehdy, když otevřou se cely
kdy rány nahlas krvácely
a štětce našly nové triky

Pak vzniklo cosi – za to díky
co žene vánek přes parcely

DEFORMACE

Čáry se zpily v neforemné cosi
zlatavé krovky září místo rukou
kamenná srdce nejsou z těch, co tlukou
vyhaslé oči z těch, které snad prosí

Jako Franz Kafka – rozebíral stavy
kdy přes noc zmizí všechno, co jsme znali
zámky jsou vniveč – opar nad kanály
Jako Franz Kafka celý svět se dáví

Kdo mluvil plynně, náhle všechno souká
kdo měl lví hřívu, tykadla má brouka
vše je tak jiné – stačí mávnutí

Z orla je holub, z tygra malá krysa
ze štiky kůže, která stále hnisá
v co se jen změní šíje labutí?

MÍSTO HVĚZD…

Žijeme v mlze
v světě za kříži
kde vrazi drze
ihned zatíží
nevinné svojí vlastní vinou
pak lokajové radši svinou
hodnoty, jak mají žít

Jak mocný řekne
hřbet nám ohýbá
Že zlo je pěkné?
Není pochyb a
znovu se ukřižovat chystá
tentokrát ovšem Jménem Krista
Většina se bojí bát

Z kříže je tříska
hříchy zůstanou
dveřmi tma tříská
projde sutanou
Kdo nyní sejme hříchy naše?
Kdo ve svém oku břevno našel?
Prázdno může uhranout

Jsou zase davy
co se zašklebí
cti se hned zbaví
dojdou na hřeby
Ať konečně i balvan dýchá
když noc pro ty z masa, kreslí, tichá
místo hvězd kříže na nebi

PŘIBITI NA KŘÍŽ

Přibiti na kříž své lhostejnosti
zíráme, neschopni se hnout
že prázdno propasti nepřemostí
a že kruh zkrátka nemá kout

Přibiti jiným pak dáme hřeby
necháme duši obepnout
prý není v ničem zapotřebí
vězni jsme vlastnoručních pout

Že jiný naši vinu snímá?
Plamen tma zháší, bude zima
Čin smysl, zboží cenu ztrácí
Úžas – anebo děs nás jímá
že budeme snad posledníma
přibiti na kříž rezignací

SLUNCE POD HLADINOU

Slunce ponořené v číši
v konstelaci zatmění
nesálá – a ze skla čiší
že led za žár zamění

Tma je mnohdy světlu bližší
světlo ze tmy pramení
jeho výkřik neutiší
ani přerod v kamení

Slunce, která spadla z výšin
od těch na nebi se liší
mírou svého nadšení

Záři uvězněné v skrýši
snění z daní odepíší
i oheň chtěl, zhášen, snít…

FANTAZIE VESMÍR SKÝTÁ

Chycena v rozbouřených vodách
příšera z hlubin děsně kvílí
milion střepů v jedné chvíli
do těla majáku tam bodá

Maják? Či jenom lahev plná?
A není moře pouhou sítí
do které pavouk obraz chytí?
Sen, nebo roztříštěná vlna?

Člověk je stále na pochybách
zda modré světlo blíž se hýbá
Přelud – a nebo realita?

Kde by se moře vzdalo v řece?
Je to tak zvláštní, divné. Přece
fantazie nám vesmír skýtá

NAD NÍM ČERNÁ DÍRA

Noc křídly máchá
tanec nevybírá
snáší se kdesi v našich představách
Že není plachá?
Že jí chybí míra?
Něčím nás děsí – tím, že přestává
Tím, že hned mizí
jako každá víra
zarytá v hlavě, když se probudí
sami jsme cizí
Že se srdce vzpírá?
Začalo právě bušit do hrudi

Buší a tepe – celé vyjevené
bojí se, že tu propast nepřeklene
kde není zrodu, kde nic neumírá
Buší a klepe, hrozně vylekané
po každém pulsu čeká, co se stane
celý svět vzplane – nad ním černá díra…

DALŠÍ VRSTVA ŠEDI

Světlo je ve tmě, svíce mihotá
větrné mlýny se však nezastaví
čekají stále svého Quijota
aby mu s vážnou tváří řekly zprávy

Nikde však nejsou známky života
jenom ty mlýny hledí kamsi k nebi
až se k nim popel jednou přimotá
Ptají se, zda to mají zapotřebí

Nebe je pusté – a nic neprozradí
Zhroutil se můstek kdesi na pozadí
Béžová s šedou prostor ovládá
Mlýny si melou cosi o svém mládí
braly i melouch – teď je prázdno hladí
a další vrstvu šedi pokládá

PODZIMNÍ PORYV

Opadal pocit – zvláštní – vlastně, jaký?
Tísnivý, jenž se v mlze vytrácí
podivně smutný – jako těžké mraky
anebo taky noční pytláci

Opadal pocit jak ze stromu listí
Zima se vkrádá, celá syrová
před ní se nikdo a nic nepojistí
za ní se krčí jenom hřbitov a
koryto, které voda nenaplní
keře, jimž zbylo jenom suché trní
pařez, kde dávno míza neproudí
Ledové větry od severu vanou
brzy se spojí s jednou karavanou
havrani jsou v ní – žádní velbloudi

TEMNÉ PROBUZENÍ

Tvář není vidět – či je neforemná
Zůstal jen chobot, kde dřív byla ústa
z očí je mlha v téhle době temna
z uší pak blána, která s tělem srůstá

Proměna přes noc – nikdo nepochopí
že z krásně víly najednou je stvůra
nohy jak klády zanechají stopy
tohle snad bude jenom noční můra

Není to můra – je to realita
z krásky je netvor, v panice se zmítá
stačí tak málo, stačí akorát
že vezme prášek, jenž jí radost skýtá
že cosi řekne, když je celá zlitá
a že pak nechce se k svým činům znát…

Ostatní tvorba Marka Řezanky publikovaná v Divokém víně:
DV 101/2019: Letmá pohlazení noci