Marta Ehlová

KLUCI ZE ZADNÍCH LAVIC

Vypozoroval jsem zvláštní jev. Některým lidem se říkalo jen příjmením. V takovýchle situacích se mi vždycky vybavila mědirytina Albrechta z Vajdštejna zarámovaná v pozlaceném rámu, co visela v našem obývacím pokoji. Generalissimus s vavřínovým věncem na hlavě sedí na vzpínajícím se koni a srdnatě hledí kamsi do dáli. Nešlo mi ani tak o Valdštejna jako o pentle, co mu z toho věnce vlály. Byla na nich totiž vepsána jeho jména. Albrecht Václav Eusebius! Taková nespravedlnost! Někdo nemá žádné jméno a tenhle chlápek jich má hned několik! Jako by mu nestačilo jen jméno Václav. Klíďo pído se mohl považovat za světce jako jeho jmenovec svatý Václav. Milostpán musí být ještě zbožný. Vypátral jsem, že v překladu z řeckého Eusebés a německého Eusebius to jméno znamená zbožný. Docela by mě zajímalo, jak tomu pánovi říkali doma. Zkrátka, vzorem té nespravedlnosti byl měděný Valdštejn s těmi svými jmény na pentlích věnce. Přiznávám, že i já sám jsem některým spolužákům říkal jen příjmením. A vymlouvat se na to, že jsem opakoval jen, co jsem slyšel, je zbabělé. Vždyť dodnes pořádně nevím, jaké křestní jméno měl Bukáček, Rajský, Hamšík nebo Čejka. Bukáček byl nanejvýš Bukvice, Rajský Rajče, Hamšík Hamša, Čejka zůstal Čejkou. Zato si dobře pamatuji, jak ti kluci vypadali. Bukáček byl nemluvný černooký střízlík s patkou tmavých vlasů sepnutou perkem a s výraznou pihou nad horním rtem. Vyznamenal se jako princ v pohádce, kterou náš dramatický kroužek vedený dějepisářkou nastudoval. Nikoliv však svým hereckým talentem, ale dírou na koleni. Na jeho černých punčocháčích, co mu koukaly z podkasaných kalhot, svítila jako baterka. Princ Bukáček se sametovým baretem ozdobeným vypelichaným pštrosím peřím na hlavě znuděně seděl na židli coby trůnu a tu díru na koleni dával divákům na odiv. Za jeho zády předváděli tanečníci něco jako mazurku. Byl jsem mezi nimi i já. Rajský patřil k ráčkujícím jedincům, co snědli všechnu moudrost. (Říkal jsem mu filištín). Tenhle pomenší kudrnatý kluk s pichlavýma očima měl ve třídě respekt. Později vymyslel proslulá výjezdních fóra, neboli návštěvy hospody, kde jsem se jednou tak nešťastně opil. Rudolící černovlasý pořízek Hamšík s jiskrnýma očima jako uhel pocházel z početné rodiny. Oblečení se u nich dědilo po starších sourozencích. Hamšík nosil oblek po statnějším bratrovi. Když se ve třídě strhla mela, Hamša svlékl sáčko, vykasal si rukávy, povytáhl kalhoty za kožený opasek s přezkou a bylo po legraci. Čejka byl obrýlený modrooký blonďák se špičatou bradou a nosem pršákem. Jeho oči zvětšené dioptriemi brýlí a rty zvlněné do úšklebku dávaly jeho obličeji potměšilý výraz. Čejka chodil do školy v hnědé teplákové soupravě a v keckách; místo aktovky nosil přes rameno hozený plátěný ruksak s kovovými přezkami. Bukáček, Rajský, Hamšík a Čejka seděli v zadních lavicích. Ve třídě to byla zvláštní kasta. Tihle kluci si většinu vyučování pod lavicí četli. A všichni jsme jim to záviděli. Vypátral jsem, že četli mayovky, verneovky, kovbojky a podobné literární skvosty. Jednou jsem se o přestávce odvážil zajít do zadních lavic; možná tam nějakou kovbojku najdu. Ale nic jsem tam nenašel. Kluci si své čtení brali na chodbu s sebou a tam si v hloučku cosi tajemně sdělovali. Naschvál jsem kolem nich kroužil, abych zaslechl alespoň slovíčko. Ale kluci si dávali velikého bacha. I moje úsilí skamarádit se s klukama pohořelo. Zvědavost mě však ponoukala dál, až své ovoce přinesla. Podařilo se mi nalomit Čejku. Zprvu dělal fóry. Vymlouval se, že prý bych tomu čtení nerozuměl, že číst pod lavicí je umění, že hrozí nebezpečí odhalení ba dokonce zabavení té krásné literatury, což by byla katastrofa.
,,Drž se pěkně Buratina, Lvíčku,“ zakončil svou řeč a otcovsky mi poklepal na rameno.
Strč si Buratina za klobouk. Toho znám už nazpaměť, opáčil jsem v duchu. Mohl bych ti o něm vyprávět slovo od slova. A taky o Malvíně s blankytnými vlásky a jejím psu Artěmonovi! Druhý den jsem Čejku odchytil v šatně, když se z kecek přezouval do cviček.
,,Koukej na tohle!“ vybafnul jsem na něj a vmžiku se vytasil s velkým blokem.
Čejka zkoprněl. Přišel k sobě, až když jsem blok rozevřel jako vějíř a odhalil kresby, co tam byly. S tím blokem a kresbami to bylo takhle. Když mě kluci odmítali, řekl jsem si, že na ně vyzraju. Když mi žádnou z těch kovbojek nepůjčí, vymyslím si, jak ti jejich hrdinové vypadají. Díky rádiu Luxembourg jsem s tím měl zkušenosti. Zašel jsem do papírnictví, koupil tam blok čtvrtek, penál s barevnými pastelkami a spolehlivé ořezávátko. Nákup jsem uložil do školní brašny. Když je podle kluků číst během vyučování pod lavicí umění, tak větší umění je během výuky kreslit! Takhle odhodlán jsem se pustil do díla. Své hrdiny jsem při vyučování úspěšně házel na papír, až jsem za pár dnů pokreslil celý blok. A ten jsem teď Čejkovi strčil pod nos. Opatrně ho vzal do ruky a jako ve snu list po listu obracel. Tetelil jsem se radostí, když jsem pozoroval, jak se jeho obrýlené oči s každou novou čtvrtkou zvětšují. Když blok sklapl, jeho obličej vypadal jako jedno velké kyklopí oko.
Žádný dřevěný panáček, ani jemu podobní človíčkové z pohádek, jak jsi mi, milý Čejko, předhazoval. Teď fandím stejně jako ty, Bukvice, Rajče a Hamša, kovbojům a pirátům. To čučíš, jak dobře jsem kovboje a krásné dcery farmářů v dlouhých sukních vykreslil. Jaké širáky mají ti divocí hoši na hlavě, jaké pestrobarevné šátky mají u krku, jaké skvělé kolty jim visí u pasu! A což teprve ta lasa co s nimi mávají nad hlavou! Tyhle kresby se mi obzvlášť povedly. Aby ne! Tenhle grif jsem odkoukal od Káji Kloboučníka, staršího bratra spolužačky Kamily. Kája se pasoval na znalce života kovbojů na Divokém Západě, což nám dokazoval hadrovým pytlíkem na cvičky. Touhle pomůckou, coby lasem, nám předváděl jejich odvážné produkce. S otevřenou pusou jsme sledovali, jak Kája točí nad hlavou pytlíkem s cvičkami a jak jím pak v největších obrátkách mrští někam do kouta (sem tam i někomu na hlavu). Kluci ze zadních lavic mu to určitě záviděli. Takové kousky sami nedokázali.
Sebekriticky musím přiznat, že cesta k ilustrování kovbojek (zatím jsem se dostal jen ke kovbojům, piráti přijdou na řadu později) byla něco jako kalvárie. Figury mi vcelku šly, potíž byla s koňmi. Já je prostě ne a ne nakreslit. Kovbojka bez koní je nemyslitelná! A o nějakém mrzákovi nemůže být ani řeč! Co s tím? Lámal jsem si hlavu. Nakonec jsem ten ořech rozlouskl. Budu kreslit jen siluetu koňského zadku s ocasem. Tyhle koňské partie jsem podle vzoru donekonečna procvičoval; co papírů jsem pokreslil, kolik košů plných zmuchlaných papírů jsem vyhodil! Jednoho dne jsem byl s výsledkem konečně spokojen. Finis coronat opus, zvolal jsem v duchu a ty koňské zadky směle hodil na papír.
Kýženého cíle jsem dosáhl. Čejka si blok půjčil, že prý ho ukáže Bukáčkovi, Rajskému a Hamšíkovi. Souhlasil jsem. Za pár dní o přestávce za mnou všichni přišli, Čejka s knihou pod paží. Významně se na mě zadívali a Čejka mi knihu strčil do ruky. Pak zmizeli. Doběhl jsem na záchod, abych zjistil, o jakou knížku jde. Zane Grey: V záři hvězd západu. Četl jsem rozechvěle.
Takže jsem kluky ze zadních lavic trumfnul na celé čáře! Pochopili, že kreslit při vyučování do bloku kovboje a koňské zadky je větší hrdinství, než si o nich pod lavicí číst.

Ostatní tvorba Marty Ehlové publikovaná v Divokém víně:
DV 99/2019: Had
DV 97/2018: Kavárna Fénix
DV 96/2018: Rádio Luxembourg
DV 90/2017: Habeo litem ergo sum
DV 89/2017: ADVOKÁT doktor Alois R A Š Í N
DV 88/2017: Dorota Míčanová a 28. pluk
DV 87/2017: Nekorunovaný český král Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna
DV 86/2016: V I V A T dědička Země české
DV 85/2016: Jan z Jesenice
DV 84/2016: Osudový glejt
DV 83/2016: Studium generale
DV 72/2014: Můj přítel Karel Svolinský
DV 101/2019: Z L O – věčná inspirace literatury
DV 100/2019: Paní Polanková