Marta Ehlová

HAD

Má záliba v kavárnách a ve vysedávání u rádia by v ledaskom mohla vzbudit dojem, že jsem pecivál. Ale to by se šeredně mýlil. Už jako kluk jsem chodil cvičit do Sokola. Doprovázela mě tam babička. Byla totiž zárukou, že do cvičení dojdu a zůstanu tam až do konce. Sedávala na galerii tělocvičny, odkud moje snažení sledovala. Prostná mě nebavila, zato v kotrmelcích na žíněnce, v přeskakování přes kozu, ve šplhání po laně nebo na kruzích jsem vynikal. Dokonce i na kladině se mi dařilo. Ale nejraději jsem bruslil; dokonce jsem uměl i trochu krasobruslit. Můj bruslařský křest je spjat s bruslemi zvané šlajfky. Dnes by byly vzácnou relikvií, ale v době mého dětství bývaly šlajfky výbavou skoro každého malého bruslaře. Připomínaly tupý nůž a k botám se připínaly kličkou. Člověk si je strčil do kapsy a trádá na kluziště. Maminka mě na brusle vybavila uštrikovanými rukavicemi a pestrobarevnou pletenou čepicí se dvěma bambulemi na šňůrkách. Vždycky se smála a říkala, že v ní vypadám jako kasprle. Bruslil jsem v teplákové soupravě a v křuskách, jak se těmhle robustním koženým botám říkalo. Jeden v nich sice vypadal, že má nohu tak o dvě tři čísla větší, ale to bylo fuk, šlajfky na nich spolehlivě držely. K botám jsem je připnul raz dva, kličku strčil do kapsy a hurá na led! S rukama rozpaženýma jsem po ledu svištěl jako o závod; přešlapoval jsem dopředu, dozadu, občas se mi podařila pěkná holubička nebo oblouček. Bambule na čepici za mnou vlály, div se neutrhly, a tváře mi hořely a já jsem radostí chytal bruslaře za ruce. Někteří uhýbali, jiní padali, ale sem tam se mi podařilo někoho za ruku udržet. Dětem se to líbilo, protože se přidávaly další, až jsem měl za sebou pěkné hejno kluků a holek. I ti, co na bruslích jen šmajdali, se za námi pachtili. Klikatili jsme se po kluzišti jako opravdový had; doprava, doleva, stočili jsme se do ulity a hned z ní ven. Byla to jedna velká bžunda. A což teprve, když jsme se všichni pustili a žuchli na led! Smíchy jsme pak ani nemohli vstát. Ne všechny děti to na ledu uměly jako my, hadaři. Byli tam i neumětelové, kteří to, co neuměli, měli vynahrazené v oblečení a v opravdových krasobruslařských botách s bruslemi. Na ledu se sami sotva udrželi, takže je podpírali rodiče. Krasobruslařky se předváděly v krátkých nařasených sukénkách, hošani zase v kalhotách s nažehlenými puky. My, šlajfkaři, jsme se jim za zády posmívali a před nimi se jak se patří producírovali. Svými bruslařskými kousky jsem byl na kluzišti známý, hadem jsem se tam ale proslavil. Snad i proto jsem dostal punc viníka, který za všechno může. Údajně měli mít tihle vyparádění krasobruslaři ze mne strach. Jejich papínkové a matinky mě od nich odháněli a uštěpačně na mě pokřikovali; objevila se i zvednutá ruka. Ale já si z toho nic nedělal. Ani když si na mě u správce kluziště stěžovali. Jednou mi jejich žalování přišlo obzvlášť legrační. Žalobníčci před správcem šermovali rukama a zamračeně ke mně pohazovali hlavami, aby věděl, kdo oním zloduchem je. Naschvál jsem kolem nich kroužil, až jsem si z hlavy sundal čepici a teatrálně se jim uklonil. Co však moje obnažené ryšavé kudrny způsobí, jsem nečekal. ,,Spratku zrzavej!“ ,,Hajzle pihovatej!“ a jiné nadávky vybuchovaly z houfu ctihodných rodičů. Správce na mne mlčky zíral, a já v domnění, že stojí při mně, jsem mu vysekl hlubokou poklonu. ,,Židáku..! Ven..!!“ zaburácel, než jsem stačil zvednout hlavu…
Jako školák jsem býval střízlík. Nebýt pihovaté tváře a ryšavých kučer, asi by si mě sotva kdo všiml. ,,Zrzavá palice, pihovatá tlamice,“ posmívali se mi spolužáci ve škole. Zvykl jsem si na to a oplácel jim to; oni s tím časem přestali. Žide, Žide volali jen na spolužáka Polanku. Bývalo mi Polanky líto. Neuměl se bránit. Zmohl se jen na to, že utekl na chodbu. Dodnes vidím tatínkovo překvapení, když jsem se ho doma zeptal, co slovo Žid znamená. ,,Obsahuje osud národa, jehož historie je zaznamenaná v knize, která se jmenuje Bible,“ vysvětlil mi. A vyprávěl o prvních lidech, kteří se jmenovali Adam a Eva, o rajské zahradě, kde žili, o stromu, který měl krásná jablka, a proč Bůh Adama a Evu z ráje vyhnal. Prozradil, že když byl malý, maminky se na to taky ptal, a že maminka mu tu knížku koupila. Když viděl moji zvědavost, zadoufal, že ji snad ještě někde má, a slíbil, že po knize zapátrá. Brzy jsem na nočním stolku našel knížku v omšelých deskách s vybledlým zlatým nápisem Dětská ilustrovaná Bible. Dychtivě jsem po knize sáhl a zalistoval v ní. Měla ohmatané stránky a ušmudlané rohy, ale barevné obrázky byly stále krásné. Vypodobňovaly lidi, zvířata, přírodu a všelijaké úkazy tak věrně, že mi připadly jako barevné fotografie. Ve škole jsem se nemohl dočkat, až přijdu domů, a budu si v knize číst. Četl jsem každý den a ilustrace jsem si pečlivě prohlížel. Příběhy některých lidí mě tak zaujaly, že jsem se k nim i poněkolikáté vracel. V jedné biblické postavě jsem se dokonce zhlédl. Byl to mladý muž jménem Samson. Vždyť i on měl podobné vlasy a byl na ně hrdý. Dokonce v nich měl sílu. Tak já budu jako on!
Dobruslil jsem k okraji kluziště, odmontoval šlajfky, kličku strčil do kapsy bundy a šel jsem domů. Čepici jsem stále držel v ruce…
Pokaždé, když jsem míjel zelinářský krámek u tramvajové zastávky, tak jsem tam skrz výlohu nebo otevřenými dveřmi nakukoval. V tom krámku totiž prodával zelinář, jak má být. Kdyby měl na zádech ruksak z teletiny a s přivázaným ešusem, na nohou boty kanady a byl navlečen do maskáčů, vypadal by jako pravý zálesák. Byl to mladý sympaťák s neuspořádanými kaštanovými vlasy až na ramena (někdy staženými do uzlíčku) a strniskem na tváři. Chodil v obnošených kalhotách a vlněné haleně neurčité barvy s vykasanými rukávy, a v prošlapaných keckách. Za pultem, mezi bedýnkami se zeleninou, kolem košů s ovocem, pytlů s bramborami nebo hromady melounů se pohyboval s jistotou profesionála. Zboží vážil přesně, balil je do čistých novinových papírů nebo pytlíků. K zákazníkům byl laskavý a zdvořilý; nákup jim do tašek ukládal s úsměvem a navrch ještě něco zašpásoval; stejně si počínal i při placení. Kupující tak musel mít pocit, že pan zelinář tu od rána čeká jen na něj. Každému zákazníkovi k nákupu jako bonus přidal jablko, bramboru, hrušku či švestku navíc, v sezóně hrstičku třešní, dětem je po páru věšel za uši. Jedinou výjimkou byly melouny. Pan zelinář se radoval, že jeho zákazníci dbají na své zdraví a že také tak vypadají. Někdy zákazník pro nákup poslal svého potomka; zelinář i jemu při loučení neopomenul připomenout, že zdravá strava je půl zdraví.
Jako dnes se vidím nakukovat do zelinářského krámku a pozoruji, jak zelinář váží nebo bere do ruky své zboží a slyším jeho dobromyslné proslovy.
,,Senzace,“ schvaluje zákaznici, která si přeje kilo jablek. ,,Skvělý!“ zajásá k jiné, která žádá hrušky. ,,Fantastický,“ souhlasí s pánem, co mu podstrkuje tašku z pytloviny a chce, aby mu do ní nasypal dvě kila brambor. ,,Fajn,“ usmívá se na kluka, co ho babička poslala pro třešně a za každé ucho mu věší jeden pár. ,,Bezvadný“ raduje se z nákupu zákaznice, která ukazuje na velký meloun.
Vešel jsem do krámku, sedl si na bedýnku, co stála za dveřmi u zdi, a nasál chladnou vůni zimní zeleniny a ovoce. Vidina rodičů žalobníčků i hřímajícího správce kluziště zvolna mizela… A já se přistihl, že se usmívám…, že se směju!
Půjdu si zase zabruslit, rozhodl jsem se jedno odpoledne. Navlékl jsem si pumpky, svetr s norským vzorem, vlasy jsem vtěsnal do bílého kulichu, a s vlněnou šálou kolem krku a šlajfkami v kapse jsem se na kluziště vypravil. Na ledu se to hemžilo šlajfkaři i naparáděnými krasobruslaři s doprovodem, i správce kluziště jsem zahlédl. Žalovali jste na mne, tak teď něco uvidíte! Přimontoval jsem si šlajfky ke křuskám a rozjel se na led. Přešlapoval jsem dopředu i dozadu a dával si pozor, abych do nikoho nestrčil. Jak jsem nabíral na rychlosti, napadlo mě se od ledu odpíchnout a pokusit se o výskok. Byl to spíš jen takový poskok, ale důležité bylo, že se mi podařil. Abych neztratil balanc, rozpažil jsem ruce a udělal holubičku. V téhle pozici jsem pak projel slušný kousek kluziště. Bruslaři si mě začínali všímat a uvolňovali mi místo. Pustil jsem se do obloučků, a s rukama za zády jsem je kroužil o sto šest. Směle jsem si zopakoval i pár – již odvážnějších výskoků (spíš poskoků); dokonce jsem jeden zakončil piruetou. Asi se mi povedla. Zaslechl jsem totiž potlesk, a když jsem se vzpamatoval, uvědomil jsem si, že jsem uprostřed kluziště sám. Všichni ostatní se tísnili u kraje kluziště a na mě jen zírali. Možná, že mnozí mě až teď poznali. Na všechny strany jsem se uklonil, bruslařům jsem zamával, a rozjel se pryč. Když jsem míjel správce kluziště, kulicha jsem sundal z hlavy a vesele mu zamával. Vypadal jako zkamenělá bečka kyselého zelí.

Ostatní tvorba Marty Ehlové publikovaná v Divokém víně:
DV 97/2018: Kavárna Fénix
DV 96/2018: Rádio Luxembourg
DV 90/2017: Habeo litem ergo sum
DV 89/2017: ADVOKÁT doktor Alois R A Š Í N
DV 88/2017: Dorota Míčanová a 28. pluk
DV 87/2017: Nekorunovaný český král Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna
DV 86/2016: V I V A T dědička Země české
DV 85/2016: Jan z Jesenice
DV 84/2016: Osudový glejt
DV 83/2016: Studium generale
DV 72/2014: Můj přítel Karel Svolinský
DV 103/2019: Naši stateční studenti
DV 102/2019: Kluci ze zadních lavic
DV 101/2019: Z L O – věčná inspirace literatury
DV 100/2019: Paní Polanková