Marta Ehlová

Pár řádků o sobě
Když mě pan šéfredaktor Divokého vína požádal, abych k cyklu svých článků, které ve ,,Víně“ hodlá uveřejnit, napsala i něco o sobě, jako první mě napadla věta: ,,narodila jsem se 2. dubna 1946. Jenže takový úvod je příliš fádní…
Začnu tedy jinak. Narodila jsem se ve stejný den jako Hans Christian Andersen (*1805), Emil Zola (*1840) a Karel I. Veliký (*742), jenže o více jak jedno, resp. celá staletí později.
Bydlím v Praze na (Královských) Vinohradech, kde jsem prožila okouzlující dětství. Po vystudování Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze zde působím jako advokáta.
Začátkem devadesátých let XX. století jsem spolupracovala s československým rozhlasem; od dětství jsem měla rádio ráda, a ráda ho mám stále. Vzpomínky na nedělní pohádky si dodnes chráním v pokladnici své duše.
Ve stejné době časopis Reportér uveřejnil moje články o Ludwigu van Beethovenovi a doktoru Aloisi Rašínovi.
V časopise Bulletin advokacie publikuji od roku 1997 články s převážně historickou tématikou.
Napsala jsem čtyři knihy: Zelená vrátka s lampionem (vyšla v r. 2001), Můj přítel Karel Svolinský (r. 2002), Dům na Královských Vinohradech (r. 2005) a Hanbářova pomsta (r. 2011).
Moje literární prvotina Zelená vrátka s lampionem byla zdramatizovaná a v roce 2003 uvedená na programu divadla Viola v Praze. V rámci padesátého výročí existence tohoto divadla jsem zde v lednu 2013 v programu Viola a já, vstoupila i ,,na prkna, která znamenají svět“.
Spolupracovala jsem s Ligou proti rakovině, v roce 2001 jsem byla v televizi Prima hostem herce Jiřího Klema v pořadu Host do domu.
Účastnila jsem se několika besed v rozhlase. Svými články přispívám do Novin Prahy 2.
Aktuálně pracuji na další knize.
Je mým přáním, abych Vám, čtenářům Divokého vína, vnesla svými texty do vašich srdcí pohodu a klid.
Takže, dobré počtení, přátelé!

Marta Ehlová
www.martaehlova.cz


Praha 18. května 2016

S T U D I U M   G E N E R A L E

7. dubna 1348 byla založena Univerzita Karlova

"Statuimus, ut in dicta civitate Pragensi perpetuis futuris temporibus generale studium vigeat in qualibet licita facultate..." (,,Ustanovili jsme aby v řečeném městě pražském v budoucnu a navěky kvetlo obecné učení v kterémkoliv dovoleném oboru.")

Slova papežské buly vydané 26. ledna 1347 v Avignonu papežem Klimentem VI. slavnostně schvalují záměr císaře Karla IV. založit obecné učení v Praze. Z hlediska církevního je tato bula i de jure zakládá. Je důkazem úspěšného jednání zkušeného právníka, a později i prvního kancléře university (též přímého zástupce papeže na univerzitě), Arnošta z Pardubic s papežem v Avignonu o žádosti císaře Karla IV. o zřízení univerzity.
Nutno podotknout, že šlo o úspěch vskutku nemalý a nijak samozřejmý. Císař Karel IV. se i přes své vysoké světské mocenské postavení musel s uskutečněním svého záměru obrátit na církev. Na římskou církev, která měla v té době v oblasti západního křesťanství monopol veškerého školství. A navíc, císař Karel neměl s podobnými záměry dobré zkušenosti z historie, a proto chtěl, aby se v jeho případě neopakovaly. Nebyl jediným, kdo usiloval o založení univerzity v Praze. Již jeho předek (otec jeho matky Elišky Přemyslovny), král Václav II., usiloval koncem 13. století o to, aby latinská škola vyššího stupně (studium particulare) při biskupské rezidenci na pražském hradě, byla změněna na studium generale. Jeho záměr a snaha se tehdy nesetkala s úspěchem pro odpor šlechty. Ta se obávala univerzity jako zdroje cizích právních prvků - římského a kanonického, které by nepochybně ohrozily domácí právo.
Citovaná papežská bula, nebo také zákon, dával jen základní rysy pro zřízení univerzity.
- Členové učitelského sboru (legentes) i posluchači (studentes) mají mít právní postavení stejné, jako je obvyklé na jiných univerzitách: ,,...aby se čtoucí a učící se tam těšili a požívali všech výsad, svobod i zproštění břemen povolených čtoucím doktorům i studentům pobývajícím na obecném učení. "
- Posluchači, kteří by v některém oboru zvláště vynikli, a chtěli dosáhnout oprávnění k samostatným přednáškám (licentia docendi), popřípadě ještě vyšší hodnosti, tedy magisterské neboli mistrovské (přičemž mistrovství bylo rovnocenné s doktorátem), měli býti univerzitou sděleni pražskému arcibiskupovi, který má svolat profesory příslušného oboru, a kandidáty před nimi sám nebo jiným nechat vyzkoušet a udělit jim hodnost licenciáta neboli mistra. Zkušební řád má být stejný, jako na jiných univerzitách.
- Úspěšní absolventi těchto zkoušek (docendi licentiam et honorem seu titulum magisterii) získali oprávnění k přednáškám a titul a hodnost doktorská platila bez dalšího v celé oblasti západního křesťanství, bez ohledu na hranice států. Akademická hodnost měla být uznávána po celém světě a pražská licence opravňovala k přednáškám na kterékoliv univerzitě.
Souhlasem papeže se založením univerzity se tedy císař Karel obrnili proti případnému nesouhlasu šlechty. Po zajištění tohoto souhlasu ze zahraničí oznámil svůj záměr i na domácí půdě.
Učinil tak v listině zakládající Nové Město pražské a na zemském sněmu, který svolal počátkem dubna 1348.
Teprve poté, dne 7. dubna 1348, přistoupil k samotnému zakládacímu aktu univerzity. Šlo o akt, jak sám císař hovoří, učiněný po zralé úvaze a vskutku korunující jeho královské rozhodnutí.
,,Náš duch totiž obrací svůj zřetel především k tomu, jak by naše Království české, jemuž přízeň naší mysli dává zvláštní přednost před ostatními, ať dědičnými, ať šťastně získanými důstojenstvími a državami, o jehož povznesení pečujeme všemožnou snahou a k jehož cti a blahu pracujeme veškerým úsilím, jak by za našich časů bylo podle rozkazu naší prozíravosti náležitě ozdobeno řadou moudrých mužů... A to proto, aby věrní obyvatelé našeho království, kteří neustále lační po plodech vědění, nebyli nuceni žebrati v cizích zemích, nýbrž aby v království nalezli stůl již prostřený... A aby nejen nebyli již nuceni, ba mohli pokládat za zbytečné obcházet k prozkoumání věd kraj světa, vyhledávat cizí národy nebo se doprošovat ukojení svých tužeb v cizích krajích, nýbrž aby mohli být hrdi na to, že mohou jiné z ciziny zvát k této půvabné vůni a k účasti na takovém vděku. A aby věru tak prospěšná chvalitebná myšlenka ducha vydala důstojné plody, aby byla vznešenost tohoto království obohacena radostnými prvotinami nového díla, rozhodli jsme se po předchozí zralé úvaze zřídit, upravit a nově založit obecné učení v našem metropolitním a velice půvabném městě pražském, které je bohatstvím zemské úrody, jakož i neobyčejně půvabnou polohou nadmíru vhodné k tak velikému dílu."
Zakládací listinu, kterou lze též nazvat zákonem, učinil císař Karel IV. ve slavnostní formě a opatřil ji zlatou pečetí.
Zároveň v ní konstituuje tři svrchovaná, navýsost důležitá opatření.
1) Slibuje všem členům univerzity (doktorům, mistrům a posluchačům) hmotné
zabezpečení. ,,Na učení tom budou doktoři, mistři a žáci všech fakult. Jim statky znamenité slibujeme a těm z nich, kterým toho hodnými shledáme, udělíme královské dary."
2) Přijímá všechny členy univerzity pod zvláštní ochranu (specialis protectio et
salva guardia, firma fiducia), při cestě do Prahy, za pobytu v Praze a při cestě zpět domů. Toto opatření znamenalo všeobecnou záruku českého krále a císaře římského za osobní bezpečnost a nedotknutelnost profesorů a studentů, resp. všech, kdo přicházeli, aby na pražskou univerzitu vstoupili. ,,Doktory, mistry a žáky na kterékoliv fakultě a každého zvlášť, ať přijdou odkudkoliv, jak na cestě sem, tak pokud zde meškati budou, i když by se odsud navracovali, chceme pod zvláštní ochranou a záštitou naší velebnosti zachovati."
3) Prohlašuje, že se příslušníkům pražské univerzity udílejí všechny výsady, jaké
dala světská moc (autoritas regia) příslušníkům univerzit v Paříži a v Bologni. ,,Všem pevnou záruku dáme, že privilegia, výsady a svobody, kterých z moci královské užívají a účastni, jsou doktoři a žáci na učení v Paříži a v Bologni, všem a každému, kdo by sem chtěl přijíti, štědře udělíme a postaráme, aby svobody ty ode všech a každého byly neporušeně zachovány.
A toho všeho na svědomí a plnější jistotu dali jsme tento list vyhotoviti a zlatou bulou se znakem naší velebnosti kázali jsme jej zpečetiti.
Dáno v Praze léta páně tisícího třístého čtyřicátého osmého, v indikci prvé, 7. dne měsíce dubna, království našich roku druhého."
Pražská univerzita byla založena podle vzoru pařížského vysokého učení a měla tedy od svého počátku všechny čtyři fakulty: teologickou, právnickou, lékařskou a artistickou (fakultu svobodných umění, později přejmenována na fakultu filozofickou). Zpočátku své existence univerzita vlastní budovu neměla. Pedagogové přebývali většinou v klášterech, kde se konaly i přednášky. Slavnostní shromáždění se konala u sv. Víta nebo v arcibiskupském paláci na Malé Straně v sídle kancléře univerzity. První promoce se konala v roce 1349 tamtéž.
30. června 1366 daroval císař Karel univerzitě pražský dům zvaný Lazarův na Starém Městě ke zřízení koleje pro dvanáct mistrů a jejich žáky. Připsal univerzitě řadu nemovitostí (statků i vesnic), daroval množství cenných odborných knih. V r. 1370 zakoupil pro univerzitu z pozůstalosti děkana vyšehradské kapituly 144 odborných rukopisných knih v hodnotě sto hřiven zlata, což byl dar skutečně hodný císaře.
Císař Karel IV. projevoval univerzitě velmi aktivní, osobní zájem, což svědčilo a svědčí o výjimečnosti významu, který jí přikládal.
Pražská univerzita sehrála významnou roli nejen při svém založení, ale má a bude ji mít stále. Dnes i v budoucnosti.

Ostatní tvorba Marty Ehlové publikovaná v Divokém víně:
DV 99/2019: Had
DV 97/2018: Kavárna Fénix
DV 96/2018: Rádio Luxembourg
DV 90/2017: Habeo litem ergo sum
DV 89/2017: ADVOKÁT doktor Alois R A Š Í N
DV 88/2017: Dorota Míčanová a 28. pluk
DV 87/2017: Nekorunovaný český král Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna
DV 86/2016: V I V A T dědička Země české
DV 85/2016: Jan z Jesenice
DV 84/2016: Osudový glejt
DV 72/2014: Můj přítel Karel Svolinský