na další stranu
Martin Honzák
JARNÍ MÍZA
Přišlo jaro
nová míza
rozlila se…
Kam vlastně?
Rozkvetly keře
a omamná vůně
květů slov
nějak mě minula:
po měsíci půstu
ani verš
Přešlapuju na místě
ne zrovna pěkném:
podzimní skepse
stále zalezlá
za nehty
Valí se na nás
ze všech stran
uragán
šíření strachu
ze stran médií
a sociálních sítí
a v něm
citlivá duše
básníkova
záhyby hávu
netradičního pohledu
sotva obhájí
Ostrůvek radosti
z možnosti
podat zprávu
o odlišném vnímání
vnucených náhledů
je snadné přehlédnout
a většinou
už ani necítíme
potřebu vnímat
že existují
že volají
že je možné
nepodlehnout
jít vlastní cestou
ať to znamená
cokoli
a ostré hrany
hlubokých prožitků
sdělit skrz
malý prostor
básně
který si nakonec
každý vyloží
po svém
podařilo-li se mu
udržet alespoň
pár minut
pozornost
v dnešní době
která ji rozbíjí
extrémně silnými
podněty
až plaveme
v děsivých myšlenkách
které rafinovanými
triky mocných
máme za své
a tudíž tančíme
jak pískají
směšní ve své
karikatuře
člověka
SLEČNA DEPRESE
Zalehne mě
tělo na tělo
zaboří mi
hlavu
mezi svá bujná
ňadra
a umožní mi
průnik
do svého análního
otvoru
až jsem doslova
úplně tam
Přiráží
divoce
a bere si mě
beze zbytku
sotva popadám
dech
Koupeme se
v potu rozkoše
než mě společný
výbuch extáze
odhodí
kamsi
kde bolest
ze zásahů
kulometu
nepříjemných
myšlenek
a děsivých pocitů
zcela otupí
v záplavě
sladkého ticha
Když se pak proberu
obléknu si
obvyklý kostým
zapálím cigáro
a říkám si
kolik mám asi
času
než bude další
kolo
protože poslední
dobou
se mnou vyjebává
tak často
že ani nevím
čí vlastně jsem
ÚSTAV
Plouží se tu duchové
odmítají změny
a zarputile trvají
na tom
co bylo
navztekaní
že nestíhají krok
Kvílí tu jezinky
usmívají se
na všechny strany
ale tajně bodají
nože do zad
naivním
a lámou nohy
všemu
co je může přerůst
či předběhnout
Slídí tu špióni
pozorují a zapisují
suchá čísla
tužkami ve slizkých
nenechavých prstech
a zjištěné nedostatky
i špínu svého
kalného zraku
donášejí
šedému Bratru
vlkovi
Velkému šéfovi
jenž mimo svou smečku
cení tesáky
falešného úsměvu
na všechny kolem
ovšem na koho ukáže
jeho pomatený
úsudek
toho tak dlouho
zákeřně
hryže do slabin
až ho sežere
zaživa
A malé ryby
tráví svůj čas
v oněch vodách
plných jedu
a ostrých čepelí
slov i činů
se stále menším
nadšením
OZVĚNY
Potácím se
kdesi u dna
ne a ne
se hnout
v hlavě než
samé fráze
místo veršů
Strašáci minula
si nasadili nové
masky
a přivlekli
cosi velmi
známého
Zmrtvělé
zárodky slov
i činů
šacují mi
kabát
košili
z věšáku dní
které kosou
spravuje zubatá
sežrali bezzubí
moli
Úzkost
se rozpíná
stísněným prostorem
nekonečna
slisovaným
v jeden velký
flek chaosu
který vrhl
po bujné pitce
Bůh:
Obrázek
co si rámuju
a instaluju
na strop
vedle oprátky
KALNÉ RÁNO
v šedých hadrech
zablácených
rozpaky slov
podivně zvrácené
hry
na dospělé
čpící strachem
všech zúčastněných
pod lacinou
maskou úsměvů
vrazí ti facku
Vyplivneš krev
namočíš v ní
prst
a přibarvíš
děsivé obrazy
prostoru
prázdnoty
bezhlavě zaplňované
náhražkou
vlastní duše
zatímco lžou ti
protože nikdo
doopravdy neví
kam a kudy
a mnozí prosazují
násilí
v rozmanitých formách
aby se došlo
alespoň někam
Jenže po letech
zběsilého úprku
tak nějak nejasně
tušíš
kam že vlastně
a že ti to není
zrovna
ku prospěchu
|
