na další stranu
Daniel Strož
STÁRNEME SPOLU
Ráno, když se probouzím,
pokaždé si tě prohlédnu.
Pak před zrcadlem v koupelně
zkontroluji sebe.
Zestárli jsme. Ale nejsme staří.
Ještě ne.
Ještě se milujeme,
vdechujeme navzájem svůj dech.
Mnohé si říkáme
pouhým pohledem.
KDYBYCH TĚ ZTRATIL
Kdybych tě ztratil, ztratil bych sebe.
Sám se sebou bych nevydržel.
Jak víš, nelžu.
Jak víš, nepláču často.
Jak víš, nevyznávám ti lásku,
jak bych měl.
Mnohé ale o mně nevíš
ani po těch dlouhých letech:
Jsi tou, kterou jsem si vysnil,
jsi tou, kterou jsem si vyslzel,
kterou mi nadělilo nebe.
KDYŽ STŮNĚŠ
Když stůněš, stůňu taky,
s tebou ze sebe chřipku potím.
A věřím na zázraky,
když zdraví navrací se. Zatím.
NA VLAK A DOMŮ!
Jestli se mi stýskalo,
ptáš se mě pokaždé po návratu.
Jestli jsem dodržoval dietu
a snědl spořádaně tu hromadu prášků.
Jestli jsem nezůstal nic dlužen
pitnému režimu…
Poslouchám tě a vdechuji vůni domova.
Toho, který jsi mi vytvořila!
Proto jsem si už od rána předříkával:
Na vlak a domů!
CO BUDE DÁL?
Co bude dál, ptáš se občas.
Nevím to stejně jako ty,
ale říkám: „Dobře bude, věř!“
Dokud se můžeme jeden druhého dotýkat,
být ve všem spolu,
třeba v rozžínání vánočního stromu.
Dokud mi můžeš vynadat
za pobryndaný stůl.
|
