literární časopis založený v roce 1964

Mirek Pijáček

SLUNÉČKO A TMA

(Ze zápisků traťováka)

Bylo kolem poledne. Sedě u psacího stroje, dělal jsem s Františkem na komplexních rozborech. Už jsme si říkali, že toho necháme a půjdeme na oběd, když se ozval telefon.
„Dobrý den. Traťová distance, u telefonu …“ Ani jsem se nestačil představit, když mne volající přerušil. Pepíno sháněl Františka. Má k němu okamžitě naběhnout. Ale opravdu okamžitě! František si jen povzdechl a se slovy, co že ten starý zase otravuje, a to zrovna před obědem, zvedl se ze židle a ode-šel k velkému soudruhovi náčelníkovi. Asi po čtvrthodině se přišoural zpět. Oči sice zarosené, ale po-tměhúťsky se uščuřoval, huba od ucha k uchu.
„Co se stalo Františku?“ zeptala se zvědavě inženýrka Eva.
„Ále, nic, co by stálo za řeč. Enom sem teho vola poslál do prdele,“ ledabyle opáčil František a posadil se na židli, ze které před chvílí vstal.
Inženýrce Evě sklouzly brejličky z nosu na stůl, já málem spadl s otáčecí stoličky, na které jsem se-děl u psacího stroje. Nad Buchlovem i nad Barborkou z čistého nebe zahřmělo a snad i Země se na oka-mžik zastavila.
„Co že jste udělal? Slyšela jsem dobře?“ nevěřícně se znovu zeptala inženýrka Eva.
„Nó, co sem udělál, starého se poslál do prdele. Chtěl ňa zas drbat, tož sem mu to řekl pěkně od plúc. Šak za rámeček si to nedá,“ odvětil František a pohledem si nás přeměřil, jako by chtěl říct: To čumíte, že? To byste od starého Franty nečekali. Kdo se to odváží po mě zopakovat?
„Šak co ně už može, za dva měsíce idu do důchodu, tož co.“
František už od šesti ráno seděl na dispečinku, bral telefony a zapisoval hlášení od lidí z venku. Ko-lem půl sedmé, zrovna když byl největší frmol, oba telefony vyzváněly jeden přes druhý a František chví-lemi nevěděl, který vzít dřív, ozval se ve sluchátku panovačný, nabubřelý hlas:
„Dobrý den. Tady je Slunéčko. Jak to, že mi soudruh náčelník nebere telefon?“
František, aniž by zamýšlel co zlého, mrknul z okna a odvětil: „U vás je slunéčko? Tady je zas tma, jak v prdeli. A súdruh náčelník to nebere, protože tu ešče néni.“ Vtom zazvonil další telefon a František položil sluchátko a na nabubřelého páprdu si už nevzpomněl. Jenže nabubřelý páprda nezapomněl na Františka. Krátce před polednem se konečně dovolal soudruha náčelníka, a jak jinak, neopomenul jej setřít za Františkovu prostořekost. On to nebyl jen tak nějaký páprda, ale velký soudruh páprda ze stra-nického výboru z Provozního oddílu.
„Tak co to vyvádíte, Františku,“ vybafl soudruh náčelník na Františka, ledva ten otevřel dveře ná-čelníkárny. „To, co jste si dovolil dnes ráno, už přesahuje veškeré meze. Mně už došla trpělivost a zahájím s vámi disciplinární řízení.“
František se mezi dveřmi zarazil, zamrkal očičkama, ty se mu okamžitě zarosily, a s otevřenou pusou zůstal stát mezi dveřmi. Soudruh náčelník rozvalený na židli za svým náčelnickým stolem se pich-lavým pohledem vpíjel do nešťastného Františka. Do odporného hmyzu, který svému nadřízenému dělá jen a jen problémy. Chvilku se popásal na Františkových rozpacích a pak znovu vybafl:
„Co tam tak stojíte, jako svatý za dědinou? Snad vejdete a zavřete dveře!“
František se vzpamatoval, vstoupil do náčelníkárny, zavřel za sebou a zůstal zkroušeně stát u dveří. Zkroušenost byla už dávno jeho druhou přirozeností, protože dlouhé a dlouhé roky vyžíral kdejaký průšvih nejen za sebe, ale hlavně za jiné. A nikdo se jej nikdy nezastal, nikdo jej nepotěšil, nikdo neřekl slovo uznání. Ani dnes mu soudruh náčelník nepokynul, aby se posadil, jen se stále na něj opovrž-livě koukal. Nic neříkal, jen koukal a koukal, Františkovi bylo hůř a hůř. Nohy se mu začaly podlamovat, žaludek jako na vodě, ve spáncích hučelo. Ještě chvilku a určitě se tam starému vyvrátí. Ale starý stále nic, jen ten protivný, pichlavý pohled.
„Tak mi volal soudruh Slunéčko ze stranického výboru z Brna,“ ozval se nakonec soudruh náčel-ník. „Co mi k tomu řeknete, Františku?“
Co na to měl překvapený František odpovědět? Celé dopoledne si na nabubřelého páprdu z rána ani nevzpomněl a ani teď mu to nedocházelo.
„Já žádného súdruha Slunéčku neznám. A z Brna už vůbec né,“ rozpačitě odpověděl František a přešlápl z nohy na nohu.
„Cože? Vy mi tady chcete tvrdit, že neznáte soudruha Slunéčku, tajemníka stranického výboru z Provozního oddílu? Tak to tedy není vaše přednost! Opravdu není. Nejvyšší čas, abyste se nad sebou už konečně zamyslel!“ zahřměl na vyjeveného Františka soudruh náčelník. „Když si navíc pomyslím, že jako člen strany ani neznáte nadřízené funkcionáře strany! Ráno vám volal a vy jste na něho byl vulgární a dokonce jste mu praštil telefonem! Už si vzpomínáte?“
Františkovi to konečně došlo. Tak kvůli takové blbosti na něho starý řve jak na soplivého kluka? Co si o sobě myslí? Že je Pánbůh? Že má dvě velké hvězdy na zlatě olemovaných výložkách? To na Fran-tiška žádný dojem nedělá. A že vyštudval nejakú vysokú školu? Kdyby nebyla válka, tak František také mohl jít na štúdie, hlavu na to měl. Enomže po válce sa ožénil, došly děcka a on sa mosél starat o rodinu. Co o tom takový šušeň náčelnický može vědět? Bez téj vysokéj školy by ani ty hvězdy neměl a náčelníkem by také nebyl. A kdoví, který strýček ho na to místo dotlačil!
František, dosud stojící u dveří jako bez duše, popotáhl, hřbetem ruky utřel kapičku pod nosem a rázně vykročil k náčelníkovi. Opřel se oběma rukama o stůl, upřel zaslzené oči na soudruha náčelníka a pronesl tak tichounce, že sám to stěží slyšel: „Tak to už by stačilo, soudruhu!“
Náčelník se zarazil a nevěřícně opětoval Františkovi pohled. „Co tím chcete říci, Františku?“ roz-pačitě ze sebe vysoukal.
„Nic, než to, co jsem řekl. Že by to už stačilo, vážený soudruhu,“ stejně tiše jako předtím opáčil František. „A vemte laskavě na vědomí, že pro vás nejsu žádný František. Mám nějaké příjmení. Jestli jste ho už zapomněl, na kádrovém vám ho řeknú. Jináč su pro vás pán nebo soudruh. Žádný František! Husy jsem s vama nepásl. Jste o rok mladší než moja céra a vy si tu se mnú vyplachujete hubu jak s nejakým vandrákem!“
Jak František mluvil, tak se rozohňoval, ačkoliv jeho hlas byl stále tichounký. Ztumpachovatělý soudruh náčelník však slyšel každičké Františkovo slovo, postřehl každičkou změnu v barvě jeho hlasu. Dokonce mu neuniklo, že František z obvyklého nářečí přešel do krásné spisovné češtiny. Františkovi během tohoto řečnického výkonu začaly téct slzy. Stékaly po zvrásněné tváři a padaly na náčelnický stůl. Všechny ty dlouhé roky ústrků a ponižování v něm vzkypěly a draly se ven. Dlouhé roky jej všichni měli za vola, ale když něco potřebovali, tak to byl dobrý. Františku poraď! Františku zařiď! Franto, udělej to či ono! A František poradil, František zařídil, Franta udělal to i ono. Nikdy však neslyšel, že by někdo, byť jen tak z legrace, řekl to krásné kouzelné slovíčko, děkuji. Františku děkuji. Docela obyčejné lidské poděkování, které by starého chlapa hřálo víc, než cokoliv jiného. A soudruh náčelník? Ten je stejně neuznalý a bezcitný ke všem, kteří jsou pod ním. Snad jenom ke stranickým funkcionářům se chová uznaleji, ale to František není, i když je starý bolševik. Jenže bolševik obyčejný, řadový. Bez známostí nahoře a bez funkcí. Ano, je to možná ostuda, že nezná stranické funkcionáře tam nahoře. Jenže ten soudruh Slunéčko volal ve chvíli, kdy byl největší fofr a František neměl čas se s ním nějak zvlášť vybavo-vat. Dokáže si takový stranický papaláš představit, co to znamená, sedět ráno na dispečinku? Dokáže si to představit sám soudruh náčelník?
V této chvíli to už soudruh náčelník nemohl vydržet a nadechl se, aby Františka za ty drzosti pěkně zpražil. Jenže František jej okamžitě zarazil: „Ještě jsem neskončil, soudruhu náčelníku. Tak mi laskavě neskákejte do řeči!“ Náčelník, kdoví už pokolikáté, nervózně zamrkal a raději zmlkl, aby František po-kračoval v levitách.
„Ten soudruh Slunéčko, kdo to vlastně je, že si dovoluje stěžovat na starého bolševika? Kde byl, když já vstoupil do strany? To bylo ještě za války, víte, soudruhu náčelníku? Tenkrát se za to stavělo ke zdi. Kde tenkrát tento velevážený soudruh funkcionář byl? Byl už vůbec na světě? Pokud ano, tak se nanejvýš držel máminých sukní, když já už pro stranu nasazoval krk. Takže, vážený soudruhu náčelníku, pokud si soudruh Slunéčko na mne chce stěžovat, ať to udělá po stranické linii a já už se na stranické schůzi obhájím!“
Po těch slovech se František pustil náčelnického stolu, hřbetem ruky si setřel slzy i velkou kapku pod nosem, obrátil se k soudruhovi náčelníkovi zády a pomalu se vrátil na své místo u dveří. Náčelník mlčel, jen v koutcích mu to cukalo. František věděl, že je to zlé znamení. Jenže co už teď, stejně to má za pár. Jen tak jaksi cítil, že se mu ulevilo, jakoby o dvacet, ba o třicet roků omládl. Že je mu najednou strašně dobře. Náčelník se zlým, pichlavým pohledem vpíjel do Františka, tiky v koutcích se zrychlovaly. Stále mlčel, ticho v náčelníkárně houstlo a stávalo se nesnesitelným. Nesnesitelným pro soudruha ná-čelníka, protože Františkovi bylo náramně fajn. Když soudruh náčelník stále nic neříkal, ozval se Franti-šek znovu. Už ne spisovnou češtinou, ale opět postaru, jak byl po léta zvyklý:
„Tož, esli nemáte už nic iného, soudruhu náčelníku, tak by šel. Mám eště moc práce, a vy ju za mě neuděláte.“
Aniž počkal na náčelníkovu odpověď, odešel a dveře náčelníkárny nechal otevřené.
Uplynuly dva měsíce. Soudruh náčelník řádil jako černý mor, nikomu nic neprominul, každého se-třel za sebenepatrnější maličkost. Jenom Františkovi dal pokoj. Když to šlo, raději se mu vyhnul, když to nešlo, pozdravil dřív, než František stačil otevřít ústa. Nakonec se František dočkal dne, kdy se na distanci objevil naposledy. Hned po obědě svolal soudruh náčelník veškeré osazenstvo distance do po-radní místnosti. Hovořil dlouze, jak u něho bylo zvykem. Hovořil o Františkovi, o jeho těžkém životě. Hovořil o tom, že byl a stále ještě je traťovákem až do morku kostí, že byl a stále je odborníkem na slo-vo vzatým. Druhého takového aby pohledal! Jaká škoda, že se jeho čas naplnil a že nás opouští. Ano, opouští, protože odchází na zasloužený odpočinek. Všem nám tento obětavý a všemi vážený spolupra-covník bude scházet. Jenže my na něho nezapomeneme! Na důkaz toho, že si jeho práce pro socialistic-kou železnici navýsost ceníme, předává mu vyznamenání. Stranický výbor totiž našemu milému jubilan-tovi za celoživotní práci udělil medaili Nejlepší pracovník Střední dráhy.
František dojetím plakal jako malý kluk a rozechvěle koktal slova díků. Vždyť on si to snad ani ne-zaslouží. Děkoval a děkoval a plakal.
Pouze Jožin, po návratu do kanceláře, lakonicky prohlásil, že to byla od náčelníka nechutná šaškárna a že té komedii ve své bezelstné naivitě uvěřil snad jenom František.