na další stranu
Zora Wildová
KALAMITA VZNIKLÁ OD LABUTÍHO KŘÍDLA
Úzký bleděmodrý výřez nebe nad Újezdem
a my se z toho fleku pod ním dneska zřejmě
už ani o píď nepohneme!
Frekventované pražské tepny každodenní ranní embolie
tentokrát nedochází obvyklé terapie:
ač světla semaforů usilovně blikají,
ten špunt z aut a tramvají,
jež se sem hned ze tří stran řítí po dlažbě
i po tratích,
se jako naschvál netratí,
byť všichni tím víc škubou opratí.
Co se to, propáníčka, zase přihodilo?
Že by nahoře v drátech opět došel proud?
Nebo že by dole v proudu vozů odnaproti hromadný řetězový karambol?
Vylila se Vltava na nábřeží?
Ine, teď v létě hustě sněží!
Jelikož z oblohy bez obláčku i větru každou chvilku hepčí
se poznenáhlu a majestátně k zemi snáší velké i malé bílé…
… až se tomu příčí věřit,
tomu, že by tady někde poblíž dírou v trhu cíchy tak strašně bouchlo peří!
A já pro tohle teď uvězněna v elektrice,
s jedním okem na hodinkách,
(neboť ne že nepospíchám),
a druhým obráceným do ulice,
po oknech na domech vůkol zírám a podezírám,
za kterým se asi strhla ta sprostodivá postelová bitva,
co zdejší dopravu, a zrovna v ranní špičce, naprosto ochromila?
No, jen si to představte: ráz na ráz zátaras,
jenž nemá konec ani začátek,
blatník na blatník, nárazník na nárazník
mnohonásobná vozová hradba,
která nemůže ani vpřed, ani nazpátek,
a to vše prosím na mé trase do práce!
I onu v hlavách náhle opravdu,
ale opravdu stojících cestujících nejčastější
z právě si kladených otázek:
Proč tu, dopaďous, pořád trčíme?
Vždyť přece nejsme v zastávce!
Jenže ten bílý příval měl jinší výklad:
za rohem na mostě Legií příliš rozjetého fára kolizi
s labutí křižovatku u Národního na červenou neukázněně přecházející.
Což jsem zjistila cca dvanáct minut po zmíněné nehodě,
když jsem inkriminované místo míjela velmi ostrým pochodem
a ji, hlavní příčinu líčeného karambolu,
celou vyjukanou a napůl oškubanou,
zastihla ještě capkat ve stružkách krve na vozovce
obloukem obstoupené několika khaki andělíčky příslušníčky
taktéž vůbec ne v pohodě.
Z přeuctivé vzdálenosti ji plaše chránit spěli
svými vlastními junácky pupkatými těly.
A ačkoliv se nepochybná oběť střetu s predátorem z plechu
docela nepřehlédnutelně motala,
nějakými sboristy, byť národní bezpečnosti,
se ve vrávorání omezovat či jinak usměrňovat pranic nedala.
I nechali ji tedy dál nerušeně narušovat veřejný pořádek
a provoz řídili podle toho,
kam jeho ostatním účastníkům ukazovala,
že se bude i vzdor přísným zákazům
svým příštím nejistým krůčkem jistojistě potácet,
kam bude na své zatím takto značně problematicky pokračující
pěší pozemské pouti pomaličku, kolébavě zatáčet.
Kam ji potáhne to její za ní se táhnoucí
od boku odtažené pochroumané křídlo…
To, z něhož bylo až pod Petřínem už v půli září tolik nasněžno.
(Však nepocházet z křídla,
tak daleko přes Vltavu, zvlášť bez podpory větru,
by tahle péřová kalamita určitě nedolítla.)
|
