literární časopis založený v roce 1964

Zora Wildová

HLAVNĚ HO NESMÍM URAZIT

Celý život hledám hrníček
pro ozdobu prachuvzdorných poliček,

jemuž bude šumafuk, je-li laciný nebo drahý
nebo jakých je tvarů, natož barvy,
ani jak veliké či odstávající má ucho,
to pro jazyk něčeho lahodného
chtivých prstů úchop,
to, za něž mi moje ráda z cizího štědře dopřávající ruka
k nastaveným ústům zdvihá
večer co večer plně nalitého
a (ke) mně čím dál více nakloněného zpovědníka,
to ouško citlivé, účastné a vnímavé,
které mě kdykoliv touží uslyšet a vyslyšet
a nikdy, nikdy, nikdy nezůstat ke mně hluché
svým na mě, na mou vlnu,
i na splašeně upalující tepovou frekvenci
mého snadno polekaného srdce
vždy dobře naladěným sluchem,
který by nedělal,
že z důvodu snad náhodného hluku z ulice
či náhlého výpadku zvuku v nespolehlivé radiotechnice
to pro mě nejdůležitější doopravdy, bohužel, neslyšel.
S přesně takovým ať ušíčkem
podobným na mořský břeh vyvržené mušličce,
ať ušiskem rozměrů boltce africké slonice,
já sháním hrníček, jenž by mi byl

věrným svého druhu druhem,
jemuž by tak jako na mně
nezáleželo na nikom druhém
a jenž by si to důvěrně mu svěřené,
i to rozhořčeně skrze zuby proceděné,
i to hořce ani nevyřčené,
co by si to všecko nechával nanejvýš diskrétně
pouze a pouze pro sebe.
A až ho budu mít,
tak si slibuji,
že tenhle svůj třetí slech výhradně pro poslech
mu budu denně mýt,
aby žádný můj stesk či vzdech nepřeslech´,

ale ani můj převzácný rolničkový smích, aby mu neunik´…,

a který proto hlavně a především
nesmím za žádných okolností
a nižádným způsobem urazit,
aby mě zaslechl i jen zašeptám-li
za tisícerem zdí někde v dáli,
jaké jsme se ani v tom nejhorším snu nenadály,
avšak život nelida nás do ní přesto vzdálil.