literární časopis založený v roce 1964

Zora Wildová

NÁLET NA LED

Dnes, po té fůře let, řekla bych…,
že se mi to přihodilo za kterési zimnínávštěvy
                              středočeského městečka Hořovic.
O nedělním poledni jsem si sama,
ostatní byli v teplíčku domova u oběda zalezlí,
vyšla ven užít si trošku toho sezónního
                                  za nehty pekelného mrazení.
Sváteční klid narušoval
jen tlumený lomoz vzdálené minimální lokální dopravy.
Až mě z toho idylického ztišení jindy hlučné krajiny
vytrhl burácivý svist, jako když...
A buch! A třísk! A série explozí plechového křachání
jako za bleskově narůstající řetězové silniční bouračky,
jíž jsem bezprostřední účastník.
Jenže kde by se tu teď vzala auta?
Jenže ten překvapivý safraportský kravál zprava…

to…, to byl regulérní vzdušný přepad!
To na rybníček velikosti větší kalužinky,
k němuž mě svedla
ve skoupém slunci se slastně tetelící cesta,

asi, aniž bych je počítala,
dvanáctičlenná letka labutí,
jedna za druhou,
s křídly do vítězného véčka pateticky vzpaženými
dosedaly vahou plně naložených bombardérů
na plátek ledu
vsazený do obruby mírně svažitého břehu,
aby, vmžiku přeměněné na kluzáky,
ujíždělysetrvačností po něm hnány,
dokud se,
běháky bravurně brzdíce,
dvě linky pod sebou kreslíce,
s divokým praskotem
nepropadly do prudce vymrštěné vody,
efektně skrápějící ty nyní s garancí od výrobce
                                  nepotopitelné těžkotonážní ledoborce,
než svou rozložitou oblou přídí
ještě triumfálně zavířily ve vařící se mléčné tříšti.

Ten útok, ten nenadálý nálet na led
                                  trval pouze krátce,
a já, ač od něj nedaleko, já ve zdraví přežila jej.
Jenom chladem roztřásla se při představě,
jak labutě v noci spánkem
opětdo své pohádkově krásné
a zranitelné ptačí podoby zkolébané

nový led na hladině sevře ve hře
na slavný foto záběr na momentce,
na výjev hodný malířova štětce
světově proslulý pod názvem,
jenž člověka donutí k pohnutí:

Čekání loďstva na (jarní?) povolení k vzlétnutí.

JAKO KDYŽ MĚ ZAŽIVA ROZKROJÍ

Jsem sama ve svém pokoji,
a ani zdi, ani okna,
jimiž dohlédnu leda do nejbližšího okolí,
ba ani dveře, jimiž už téměř nikdo ke mně nechodí,
mě se světem tam venku nespojí.
A taky telefon mi už dávno nezvonil.
Jako kdyby vše, co kdo kdy
svěřil tomu až příliš komunikativnímu přístroji,
mi už chladně, věcně a bezcitně vyzvonil,
jako by mně cynicky už navždycky odzvonil...

Tak aspoň s rádiem u ucha poslouchám
mladých a zdravých k šťastnému životu chytré návody
a pozvolna podléhám
svému vlastnímupřirozenému lidskému vývoji:

a proto si se zrcadlem, ale ani s fotoaprátem,
                              už víckrát nesmíme na oči!
A proč taky,
když mi jak je rok dlouhý doma za šaty
                              oprané tričko bohatě postačí.

A kdyby jenom to!
Už se ani nešpiním s jiným nádobím
                        než se lžící a jedním šálkem plastovým,

už se ani v nejmenším nevzpouzím
drsně nade mnou triumfujícím úkladům
nespravedlivé a věrolomné přírody,
už senezdobím
                    ani těmi mravně nejbezúhonnějšími spatnými postoji,
o něž dneska stejně nikdo nestojí,

už seani nebojím
své krajně iluzorní a riskantní osobní svobody,

už nehledám, neboť už ani neshledávám žádné výhody
oné dílem předstírané
a dílem odpírané,
                    byť si předplacené
                              a že prý solidární státní sociální podpory,

už si ani své zastupitele, ani na té nejnižší úrovni,
                                        nevolím,
už se s ničím nezlobím,
už si z veškeré té bídy ani šprýmy
svými již mdlými a zemdlenými rýmy netropím,

teď už žiju v pokoji pouze ve svém pokoji,
kde, nevšímána doktory, vykonávám pochody
své cílevědomé
a stále optimisticky kupředu postupující choroby,

když tu jsem sama jen se svými názory a obzory
                                        a rozpory
a jejich sáhodlouhými a bezvýchodnými interními rozbory,

když jsem tam,
kde být mě přes všechny nesnesitelné bolesti
už téměř nebolí,
ani když se cítím,
jako když mě zaživa celou podél i napříčrozkrojí.
Když jsem padlá v souboji
                    se svého bytí již kopuletými nástroji,
když jsem grogy po boji,
do něhož se soupeř podle vyzbrojilmou obrannou výstrojí…

…než ještě zastaví setrvačník v orloji,
než mě ještě od hadiček z milosti odpojí
a já se poté zde na loži
konečně pohodlně do poslední buněčky rozložím.