na další stranu
Zora Wildová
Co může být horšího?
Nic není horšího než první sníh.
Kolikrát potom ještě jaru skřípnou
prstíčky ve dveřích?
Není nic horšího než neoblomný ptačí zpěv,
když se strhne v bezděčnou odpověď.
Zatímco zima ve všem všudy sází
na okamžitou inspiraci,
jaro má povinnost nezadržitelného příchodu.
A každý den
za oknem
pečlivě vyšrafovat déšť.
Jaká možná jsem
Nevím, opravdu nevím,
zdali jsem se už narodila.
Či jinak hloupě si život nadrobila.
Nevím, zdali jsem tu správně na světě,
zdali je tady na svrchu uvedené adrese.
Nevím ani, zdali vskutku vyslovuji,
co jsem zvyklá vždycky nahlas říkat.
Zdali se jen prázdným dechem nezalykám.
Nevím, prostě nevím,
zdali jsem vůbec kdy byla živa!
Zdali jsem se pouze živěji nezasnila!
Avšak i kdybych se určitě v sebe,
jaká možná jsem,
přece někdy proměnila,
nevím,
zdali bych zrovna tohle sama sobě uvěřila.
Na pamětnou
Tvůj dopis včera poslední,
to je uražené, nevraživé a vyděšené mlčení
na přečtenou.
Čtvrté skupenství lehkovážné hmoty slov,
jež těžce nesouhlasí se mnou.
Píšeš známým jazykem
ze mně neznámého kraje
v dialektu jakémsi komicky škobrtavém
řádky trvanlivě
jako prstem do písku vytesané.
Na pamětnou.
Sníh
Na lavičku v parku marného čekávání
usedá vedle mne jenom sníh.
Bez pozdravu. A bez zeptání,
zdali smí, jelimánek nezdvořilý,
z nebe odprýskaný.
A taky pěkně nafoukaný.
A že mu zjevně není do povídání,
dál mlčí
mrazem nejostřejším dovedně zařezaný.
Toliko se na mě,
černou jako noc před svítáním,
bíle tiskne z obé strany,
nedbaje, že slušnost zakazuje
dotýkat se cizí dámy.
Avšak ten velký zájem
je stejně pouze předstíraný.
Stačí ho nepatrně opětovat
rukavičkou, zkřehlou dlaní
a hned ucítíš,
jak je tuze, tuze chladný
a jak ani pomyšlení nemá
na delší setrvání.
Zmizí dřív,
než se zmůžeš na pobavené pousmání.
Jak by ne
Tvůj smích
mého smutku
nespravedlivě přísný odsudek.
Můj pláč
tvého smíchu
znalecký posudek.
Tmí oči
Věžní hodiny úderem jediným
odbily čehosi půl.
Avšak po půlnoci se mnou o čase ani nevtipkuj!
Neboť ještě stále marně
chytám spánek
na vějičku
u postele shozeného pantoflíčku.
A tak se tmě
kolem mě
dívám upřeně do očí.
Jelikož také ona mně upřeně
hledí do očí.
Aby uzřela, co spatřuji,
když se jí jen tak, ale upřeně
koukám do očí,
kterými opět ona mně,
jak jinak než upřeně,
čučí z očí do očí...
Do očí, skrz oči, ba i za oči...
Ovšem to už skoro vím,
že už skoro spím.
A tmí oči už skoro
nevi...,
nevi...,
nevidím...
Stín
Nás dvou
jeden stín
ve střídmém grafickém ztvárnění.
To světlo se slilo s tmou...
A neoddělí je ani Bůh.
Ani jiný bloud.
Nevídáno
To ráno, se kterým na mě už nebude počítáno,
mi smrt tkanice žil
pevněji uváže přes kotník.
A obnovena bude titěrná souhra
spánku a rozkoší.
A jako v září strom snadno setřepne jablko,
tvoje oko slzu pláče vlahého
kdykoliv sestrojí nasucho.
Avšak já a v cizí lítosti hledat zastání?
Lásko, uchovej aspoň moji nenávist!
Moci si vzít na paškál
tvůj pimprlový smích!
Nebo smutek, který se v tobě na okamžik
pomateně zhlíd´!
I nakřapaný hlas,
jímž slovům zkroušenost podkládáš!
I tu pošetilůstku
rozmachovat se v hněvu rukama.
Nevídáno!
Jedno ráno se mnou tak jako tak
už nebude počítáno.
Slib
Až do nejdelší smrti na to nezapomenu,
slibuji si.
Ale jak je vlastně smrt dlouhá?
Jako vteřina rozmachrovaná ve věčnost
nebo jako věčnost zmuchlaná do vteřiny?
Nebo jenom jako život?
I ten nejkratší?
Proti čemu nemám zbraň
Vědět, který z nás dvou jsi,
ani jedním bys mě nebyl obelstil.
Měsíc nehybně a neslyšně boxující
s hodinami na věži,
se pokaždé natěšeně zahemží
a divoce zadupe po střechách.
To když se s přísahou zříkám všeho,
proti čemu nemám zbraň.
A co ty na mém těle něžně bráníš
svou rozpálenou a neodbytnou dlaní.
Když je noc zase
tma a loupež dohromady.
Když se přikrádá únava,
jež nás snům předkládá.
A když mi nic z toho stejně nepomůže.
Když buďsi raději ještě hůře.
Až do špiček nehtů
Zima má jen to,
co je k vidění.
A samé sliby a odklady.
A o sobě představy,
ze kterých nás vždycky
až do špiček nehtů zamrazí.
Ale ty máš můj vzdor,
jenž nesnese žádné dohady!
A já mám tebou poklidně
podomácku
obydlený klín.
Ovšem kdyby mělo být pouze po mém,
i na motýlích křídlech rorýs
k jihu doletí.
Jenže kdybys v tom,
co máme jen a toliko k vidění,
chtěl změnit cokoliv,
přijde na tebe neprodleně
mnou podepsané anonymní udání
osamělosti,
smutku,
zoufání.
Až po mně
Naděje, když ty poslední,
tak tedy až po mně!
Neboj se,
pro nás pro obě bude místa dost
i v mém nevelikém hrobě.
Holá skutečnost
Zima není nic jiného
než sněhem zasypaná holá skutečnost.
A zmrzlý drozd na výhost.
Touha taky není nic jiného
než za pět minut pět
čtvrt na devět.
A láska,
ta teprve není nic jiného
než z krvavých hloubek odrazu
dlouhé, tázavé a užaslé
do sebe patření
dvou navzájem se zpytujících zrcadel.
A tak buďsisi v přesile,
když já jsem v převaze!
Jednou začas
Samozřejmě, že se dostavují
i nezvládnutá rána,
rána poprcháváním pokrápaná.
Také přesně ohraničený půvab zim
nás jednou začas
pozorně a obětavě zaskočí
na mráz navnadit.
Samozřejmě, že budeme vyhledávat svou smrt
a budeme se jí bránit.
Ale nic neplatí bez výhrad.
Protože přicházejí poslové bolesti.
I strach.
Ten, co nám ústa do kroužku otvírá.
Čím to vůbec nekončí
Až se mi lhostejnost zvědavě
podívá do očí,
až se na ulici za mnou
už pokolikáté otočí,
až mě přítulností trumfne v posteli,
až vezme v potaz
veškeré moje souhlasy i protesty,
budu mít, co mi přesto nejvíc schází,
starostlivě zaneseno u tvého jména
v loňském kalendáři.
Jako když všechno končí,
ale tím to ještě nekončí.
Jako když se únor jen na patě otočí.
Čekání
Vybledlá naivní malůvko na skle,
k němuž tě tiskne zvědavost,
vidím tě den co den
z okna nad vchodem
do domu mě trpělivě vyhlížet.
Ale možná to bylo jen tak,
jen pro čekání samo o sobě.
Pro čekání plné jiných vděčných záminek.
Jenomže teď mého smutku věčný plamínek
se chytá jakýchkoliv vzpomínek...
Trest
Jsi mi platný,
můj živote, jako...
takže s tím koukej ihned přestat.
Ber to tak,
že jsme do jednoho páru dvojí neřád.
A že bychom se proto měli brzy znovu setkat.
Někde na překocené židli
u politého stolu
v haluzně světa.
O důvod víc nenávidět tvoje potutelná gesta.
Jistě, už jsme spolu ztratili něco slov
a tak nezbývá, než se bez nich obejít.
I hlas ukryjeme v ústech
chvatně ohrazených dlaněmi.
Protože je příjemné mlčet a mít pravdu.
Ale já se jí vzdávám v tvůj prospěch.
Z čísi laskavosti nebyla zrovna o mně.
Jsi mi platný,
můj živote, jako...
takže s tím rač okamžitě přestat.
Tvůj bořivý smích
by se měl šílenstvím tvořivosti trestat.
Co může být horšího?
Nic není horšího než první sníh.
Kolikrát potom ještě jaru skřípnou
prstíčky ve dveřích?
Není nic horšího než neoblomný ptačí zpěv,
když se strhne v bezděčnou odpověď.
Zatímco zima ve všem všudy sází
na okamžitou inspiraci,
jaro má povinnost nezadržitelného příchodu.
A každý den
za oknem
pečlivě vyšrafovat déšť.
Jaká možná jsem
Nevím, opravdu nevím,
zdali jsem se už narodila.
Či jinak hloupě si život nadrobila.
Nevím, zdali jsem tu správně na světě,
zdali je tady na svrchu uvedené adrese.
Nevím ani, zdali vskutku vyslovuji,
co jsem zvyklá vždycky nahlas říkat.
Zdali se jen prázdným dechem nezalykám.
Nevím, prostě nevím,
zdali jsem vůbec kdy byla živa!
Zdali jsem se pouze živěji nezasnila!
Avšak i kdybych se určitě v sebe,
jaká možná jsem,
přece někdy proměnila,
nevím,
zdali bych zrovna tohle sama sobě uvěřila.
|
