na další stranu
Zora Wildová
Osidla naděje
Na všech složeních pekla mám fant.
To černý principál
s tichounce zaposlouchanýma očima
osidla naděje zase přichystal.
Ale vybíravý našinec
se zapřísáhl smíchem, slzami,
prokletou lotrovskou kuráží,
díkem nepochopitelně úpěnlivé prosby,
příšerným slovem,
jímž se věčnosti hrozí,
fórem, co po životu
chuť na život ještě dorazí.
Nebo ji aspoň nikdy nezkazí.
Jako ty
Není snadné být jako ty,
zvlášť když už zase nejsi k mluvení.
Ty, jemuž také já od včerejška
přizvukuju zmateným, provinilým mlčením.
Že sdělný pohled,
že výmluvné gesto!
Nerozumím ti přesto!
Což o slova,
která nestojí ani za řeč!
Avšak právě z nich vybírá můj žal
svůj nářek.
Opravdu
To byli jiní,
co si také mysleli,
budeme si hrát na něco svého.
Na něco vždycky zaručeně opačného.
A život prchlivec rozkopl zrcadlo,
protože trochu, trošičku totéž opakovalo.
Ovšem i pak zůstalo
podzimní rozpočítávání ptáků.
A zavřená ústa slov.
A blýskání,
co do bouře pošle napřed hrom.
A pozdě a přece včas.
A mravních zábran neotřelá témata.
Opravdu to byli jiní,
co si také mysleli,
budeme si hrát na něco svého,
na něco málokdy prohraného.
Ale život prchavec je odmítl
jako zrcadlo.
Až do krve.
Až do živého.
Jako by štěstí nemělo v sobě
pokaždé cosi obludného!
Kdo to dupe po mé ložnici?
Přemýšlím, zdali je konec světa
spíš problém času nebo místa.
A jak to,
že si je mnou vina tak sebejistá?
Lehká je zbroj touhy
a láska je její mrtvá kořist.
Leč nebyl určen ten,
kdo by měl pykat za tenhle zločin.
Že je to přitažené za vlasy?
I s hlavou a čepicí?
Je a ještě to drze drobky trousí
po mém bytě!
A protivně dupe
po mé ložnici.
Bez věnování
Svoje ruce vkládám do tvých dlaní
zvyklých toho, co je nadosah,
na snadné dobývání.
A tak ti mlčky,
neboť k čemu ještě vyptávání,
svěřuji vše, co mám,
ač nemám zrovna na rozdávání.
Ale tím spíš mě raní
tvoje nadurděné namítání,
že s tím dárkem nepřišlo taky
náležité věnování.
Jenomže dnes
místo nějaké pestré drobnůstky
pro ledabylé potěžkání,
najdeš uvnitř šedivé olůvko
stýskavého naléhání.
Ne, nečekám na vděčné děkování.
Já jen takhle stůňu,
stůňu velmi a znenadání
aspoň po našich prstů
kratičkém kradmém polaskání.
To tak!
Březen je telegram jara
doručený telefonem,
zprávička na vědomost,
že se na dvorku před naším domem
neobjeví zas tak honem.
Pohledem dávno dohleděným
Je-li podzim
portrét harlekýna před dokončením,
pak já nic netušícímu malíři
už dávno přes rameno hledím
pohledem dávno, dávínko dohleděným.
Je-li podzim přilévání vody do ohně,
plsť mlh a nic zbytečného na stromě,
pak já mám tebou odýchnuté brýle,
abych neviděla na hodiny,
abych nepostřehla tvé návraty
víc a více opozdilé.
Čas
Tedy já co vím,
čas vždycky běží v cizích botách!
Do pohodlna vyšmajdaných,
jež někdo jiný větší nohou rozšláp´!
Osud
Proč zrovna osud má tak nemožně rád vlaky,
proč každý den burcuje
a slídí
a klábosí po nádražích,
když on sám nikdy nenastoupí
a neztratí se v nenávratnu cest?
Jestliže se dívka dá panem životem
přemluvit nakonec?
Protože jí stačí,
že ji jen vyprovází.
A pak na perónu potrhle gestikuluje do oken,
jež zamžil čísi rozespalý dech.
A před odjezdem v poslední vteřině
telefonovat radši honem někam odběhne.
Jako by nebylo modravých dálek skoro na dosah!
A slůvek možná, třeba, snad...
A venkovských stanic s muškátem,
kde děti výpravčího s ušima na kolejích
poslouchají, jak už za nejbližší zátočinou
řičí a řádí a šaškuje
ohyzdný grázl svět.
Bez placení
Vím, že je nečestné
chtít se zadarmo vozit tramvají
po této planetě.
Vozit se bez placení
po jakési hliněné kuličce,
co se zbůhdarma vesmírem řítí
do vlastní černé...
do konečné stanice.
|
