Jiří Žáček

Všecko

Byl to pohřeb slavný, neboť za našich a podobných časů tragiku doprovází sláva.
Jakub Deml

Všecko začíná létem. Starosti, jak se naučit bezstarostnosti. Slova, jejichž smysl závisí na tom, kolik je právě hodin. Místa, kam se nikdy nevrátíme. Všecko nebylo a ani nebude. Bez dechu. Poznat. Zapomenout. Znova. Zdi blázinců obrácené na ruby. Obrátit zpátky. Kdesi uvnitř však hryže krysa. Je v nás jak v pelechu. Hryže. A víc. Jednou se prokouše, obrovská a nenasytná. Kolik se jich už prohryzalo! Musíš polykat jed, dokud je slabá. Dávky jedu, jež ona nepřežije, ty však ano. Ani příliš málo, ani příliš mnoho. Nesmíš se splést! A pak už nic. Všecko.

Když obrátili na ruby všecky kapsy, našli v písku stěží deset těžkých postříbřených mincí. To znamená cigarety, k obědu chleba a kilo broskví, snídaně samozřejmě odpadá (jako už týden předtím). To znamená konec bleděmodrého období, jak říkali času hladovění na plážích, tmavnoucí kůže, božího zívání v bazilikách, ztřeštěných jízd nazdařbůh v cizích autech a nocí v příkopech. Odpolední rychlík odjíždí v 16, 42 místního času.

Seděli v písku a drželi se kolem ramen. Moře šumělo jako šampaňské a vyplazovalo jazyky vln, hladově se natahující po jejich nohách. Na jedné z houpaček trčících z mělké vody se někdo melancholicky kýval. Vyhrnuli si nohavice nad kolena a vkročili do teplé vody, za zády světla a neóny vylidňujících se ulic. Moře, ta stará líná obluda, jim milostně olizovalo lýtka. Na druhé straně tmy spaly jugoslávské ostrovy.

Ráno vyběhli z moře, ještě chladného, přestože slunce už dávno začalo šílet, a padli na rozprostřené ručníky. Pruh žhavého písku, plazícího se daleko doleva i doprava, byl přeplněn desítkami kavárniček, stovkami kabin, tisíci lehátek a deseti tisíci téměř nahých těl.

Mokrýma rukama zapálil dvě cigarety a jednu podal jí. „Díky,“ řekla.

„Už je nejvyšší čas, aby se nám začalo stýskat po domově,“ řekl, „nebo dneska neodjedem a nezbude nám než krást nebo žebrat.“

Natáhla se pro společnou peněženku a významně si vysypala na dlaň skromnou hromádku drobných.

„To je všechno?“ zeptal se. „To je tedy nepříliš...“

„Závidím lidem,“ pohodila hlavou, „kteří pohrdají penězi...“

„To je to nejhezčí, pohrdat penězi, když jich máš tolik, že nevíš co s nima,“ řekl, „ale my už jich máme tak málo, že si to můžeme dovolit taky.“

Smetl mince z její dlaně a zahrnul je pískem.

„Kolik je hodin?“ zeptal se.

„Bude deset,“ řekla.

Zavrtěl se: „Ještě jsme dneska nejedli a žaludek mi to vyčítá! Můžeš si poslechnout ty žalmy.“

Položila si ucho na jeho hruď a povytáhla obočí: „Noóó... Co s tebou mám dělat?“

Přisunula k němu tašku. Zakousl se do tvrdého chleba a zabručel: „Kalhoty ze mě padají už čtrnáct dní...“

Přimhouřila oči a dala se do smíchu: „Jen aby to nebylo něčím jiným než hladem!“

Vlastně se ještě neznali. „Pamatuješ se na Řím?“ zeptal se jí. Poprvé ji potkal před deseti dny u fontány di Trevi. Seděla tehdy v hloučku svých krajanů, kteří si letos bůhvíproč vyvolili tenhle kousek země za místo zaslíbené, aby si tam po starém obyčeji skromných poutníků z chudé země vítězoslavně sdělovali, kde se co dá levně koupit. Byl rád, že se může po čase opět domluvit rodnou řečí, a mezi slovy, jež vypouštěl z úst z pouhé radosti (jako dítě, jež pouští do vzduchu duhové mýdlové bubliny), jí nabídl, aby se k němu přidala, i když nevěřil, že ona přijme. Nevím, řekla tehdy, ale druhý den už odjely její přítelkyně samy... „To už je dávno,“ řekla. Vlastně se znali odjakživa.

„Trochu hudby, signore?“ řekla a otočila knoflíkem tranzistoru. Hlasatel cosi drmolí zvýšeným hlasem. Do uší se jim zabodla dvě slova: Cecoslovacchia...... occupata......

Zakroutila knoflíkem: „Halo, halo, zde Radio Slovenija, jugoslávské vysílání v české řeči. Československo bylo včera v nočních hodinách obsazeno vojsky...“

Zkrat. Den, dosud stejný jako ostatní, se vzpříčil v paměti.

Její první slzy, uvědomil si a zvedl se v něm bezmocný vztek vůči všemu, co ji donutilo plakat. Vzal ji za ruku. Kolem se honily smějící se děti a moře lhostejně oddychovalo. Byli sami.

Ze zvyku seděli u kraje silnice: neměli přece kam pospíchat. Před sebou zvláštní vydání novin: hořící auta a krev a tanky.

„Hele, český auto,“ vyhrkla.

Seskočil s patníku a postavil se do silnice s trojbarevnou vlaječkou, „Už to víte?“ vykřikl čtyřicátník, vyskočivší z vozu. Chytil se za hlavu: „Ježíšmarjá, co je to za kravinu?“

Za ním stála jeho žena a nevědomky cuchala vlasy dvěma malým holčičkám.

„Kam jedete?“ zeptal se ho mladík. „Hranice jsou přece uzavřeny.“

Muž rozhodil ruce: „Copak já vím? Já chci domů, co je mi do hranic! A co vy budete dělat?“

„Asi se přihlásíme na policii, snad nám nějak pomůžou,“ řekl mladík. „Měli jsme dnes odjet,“ dodala dívka, „jsme vlastně bez peněz.“

Muž sáhl do kapsy a vstrčil jí do ruky hrst bankovek.

„Ale to my nemůžeme vzít,“ řekla dívka, „při nejhorším prodáme rádio.“

Muž mávl rukou: „Rádio budete potřebovat a my ještě peníze máme.“ Pak je oba svým rozevlátým gestem (jakoby ze starých tragédií, jež se už dávno nehrají) objal a vsedl do auta. Mávl rukou: „Copak vy mladý, vy se ještě dožijete slušnýho světa, ale já...“ Ještě jednou mávl, tentokrát na rozloučenou a zabouchl dvířka.

Silnice se plazila k severu.

Tma houstla. Byli sami, nekonečně starší: jako všecko. Lehli si do trávy a objali se.

„Musíme pospíchat pomalu,“ řekl, „máme přece tolik času!“

Neměli vlastně kam pospíchat.

(publikováno v Divokém víně 3 / 1969)

Ostatní tvorba Jiřího Žáčka publikovaná v Divokém víně:
DV 99/2019: Autohavárie
DV 98/2018: Capriccia
DV 97/2018: Bez Venuší
DV 96/2018: Bajka o zvířeti v nás
DV 95/2018: Kdo vyvede duše ze tmy
DV 94/2018: 3 + 1
DV 93/2018: Café horor
DV 92/2017: Pět zapomenutých básní
DV 91/2017: Šťastná budoucnost
DV 90/2017: Kamarádka rakovina a další
DV 89/2017: Tři kavárny
DV 88/2017: Jak jsem potkal Otavu a další
DV 87/2017: Kavárna mezi řádky a další
DV 86/2016: Vinobraní, Pohlednice z Córdoby
DV 85/2016: Kdo učí ptáky zpívat
DV 84/2016: Miliardy roků
DV 83/2016: Nejkratší básně
DV 82/2016: Tři básně pro Evu
DV 81/2016: Eurobásně
DV 80/2015: Alternativní životy
DV 79/2015: Nejkrásnější básně
DV 78/2015: Měsíce
DV 77/2015: Vytí za mrtvého vlka
DV 76/2015: Televizní zprávy
DV 75/2015: Alternativní životy
DV 74/2014: Nejkratší báseň o umírání
DV 73/2014: Jak Bůh stvořil Divoké víno a další
DV 72/2014: Mlčenlivý sonet
DV 71/2014: Pět kaváren
DV 70/2014: Kavárenský povaleč a další
DV 69/2014: Blues pro Janu K.
DV 68/2013: Holduj vínu a další
DV 67/2013: Moje erotická kariéra a další
DV 66/2013: Homo sapiens
DV 65/2013: Já a ty, Moje sportovní kariéra a další
DV 64/2013: Sen o zbloudilé tramvaji
DV 63/2013: Kdybych byl strážce majáku a další
DV 62/2012: Tři zapomenuté nebásně
DV 61/2012: Princezničky, Zda být či nebýt a další
DV 60/2012: Pomalost, Až a další
DV 59/2012: Dolce farniente aneb chvála svobodného povolání a další
DV 58/2012: Vy mně taky a další
DV 56/2011: Nedělní korzo, Sonet o sudu a další
DV 55/2011: Kavárenský povaleč a další
DV 54/2011: Návod k použití knihy básní
DV 53/2011: Sonet náměsíčný, Čtenářky básní a další
DV 52/2011: Růžová znělka, Noční jízda Českým středohořím a další
DV 51/2011: Růže, Princezničky a další
DV 50/2010: Pět sonetů
DV 49/2010: Sonet pro Simonettu Vespucci a další
DV 48/2010: Vykutálený sonet
DV 46/2010: Moje sportovní kariéra a další
DV 45/2010: Jak se všecko na tom světě hatí, Sonet o sudu
DV 44/2009: Nedělní korzo, Persona non grata
DV 43/2009: Rimbaud 1966, Kouzla letní noci a další
DV 42/2009: Zdivočelá země po 60 letech
DV 41/2009: Voda voděnka, Můj kraj a další
DV 40/2009: Máj 1963 u řeky Otavy a další
DV 39/2009: Život je boj, Sudety a další
DV 38/2008: PANOPTIKUM s.r.o. - ukázky
DV 37/2008: Píseň o holubici, jak ji zpívá Ruben Hachverdjan
DV 36/2008: Potrati, Vesluji a další
DV 35/2008: Ptákoviny pro Divoké víno a další
DV 34/2008: Zaklínání
DV 33/2008: Cikáni, Na jahodách a další
DV 32/2007: Válka pohlaví
DV 31/2007: Popěvek o zázračném víně
DV 30/2007: Nad knihou Jak sbalit ženu
DV 29/2007: Víno, Modlitbička, Inzerát a další
DV 28/2007: Dívčí capriccio, Na áru a další
DV 27/2007: Život je zázračný, Havárie a další
DV 26/2007: Hlad
DV 26/2007: Úplněk, Hladová básník a další
DV 25/2006: Zelená sobota, Zátiší s rybníkem a další
DV 25/2006: Větrná noc, Život je zázračný a další
DV 24/2006: LI PO, Léto a další
DV 24/2006: Starý muž
DV 23/2006: Inzerát, Ach mladí básníci
DV 22/2006: Žluté zrcadlo, Lenost a další
DV 22/2006: Blues o toulavým kotěti, Zpráva o stavu poezie v Čechách
DV 21/2006: Frantešik Gollnur: Pyrspaktevi, Kanstentin Boubl: S lyďá jež divóžú čyj a kévy
DV 21/2006: O líbezné pošetilosti věcí, Jsme jedné krve — ty i já a další
DV 20/2006: (Výlov rybníka), (Nocleh v příliš laciném hotýlku) a další
DV 20/2006: Evergreen
DV 19/2005: Benátky, Verona a další
DV 19/2005: Zlatý list
DV 18/2005: Šťastný člověk, Větrná noc
DV 17/2005: Ráno modřejší večera, (Když v lednu jaro vystrkuje růžky…) a další
DV 17/2005: Okamžiky
DV 16/2005: Můj něžný zpěv mým něžným milenkám, Mezi řečí a další
DV 16/2005: Samomluva, Okamžik a další
DV 15/2005: Dilema, Alelujá a další
DV 13/2004: Haló, pane malíři, Námořnice Katrinka a další
DV 12/2004: Muž z doby kamenné
DV 11/2004: Až naprší a uschne, Popěvek o brýlích a další
DV 103/2019: Underwood, V noci a další
DV 102/2019: Embryo chce vědět
DV 101/2019: Underwood, V noci a další
DV 10/2004: Měsíc sebevrahů
DV 100/2019: Super džob
DV 9/2004: Lamentace, Rybář sen
DV 9/2004: Blues nuselskýho mostu
DV 8/2004: Nespavost, Mořská bouře a další
DV 7/2003: EKG, Nokturno a další
DV 6/2003: Fotoaparát, Ocúny a další
DV 5/2003: Periferní blues
DV 4/2003: Vzpomínka stará tisíc let, Stará hrušeň z jara a další
DV 3/2003: Březen, Jaro a další
DV 2/2003: Lesní sonet, Trestaurant u Bumbrlíčka a další
DV 1/2002: Někdo, Jarní sonet pro krátkozrakou krásku z nádražní restaurace a další