na další stranu
Jiří Žáček
Sedm sonetů
RIMBAUD 1966
(Rekonstrukce dávné básně)
V zahradní hospůdce, jež voní ambrózií,
utápíš ve víně svůj nejnovější splín,
nedbaje o čas, který zbrkle míjí;
kvočna noc tiše sedá na Petřín.
Jsi pouhý štvanec všech svých fantasmagorií,
láska ti chutná hořce jako blín,
objímáš dívku s kočkovitou šíjí;
má duši ještě černější než klín.
Závratně blízká, nekonečně cizí,
probouzí v tobě galaxie vizí,
jak oheň palčivých a mrazivých jak led.
Kde budeš hledat, až ti navždy zmizí
tvůj věrný anděl, zaklínačka krizí,
múza tvých snových šedesátých let?
KOUZLA LETNÍ NOCI
Letní noci,
voníš po ovoci,
po ovoci dívčí pleti
jako ve dvaceti.
Vrať se ke mně
všemi póry Země,
ochraňuj mě od bezmoci,
čarodějná noci!
A ty, Bože,
vraž mi do srdce své nože,
za tu dávnou vůni
nemilosrdně mě utop v tůni,
anebo mě rychle zabij bleskem,
než abych se trápil steskem!
BALKÁNSKÝ VÍTR
Pánové s diplomatickým pasem
a s duší koňských handlířů,
až zase budete blábolit
na té či oné mírové konferenci
své dobře honorované blafy
o tom, jak jste bombardováním
nemocnic, škol a obydlených čtvrtí
uhájili demokracii a zajistili mír,
nezapomeňte se zabarikádovat
před svobodným, nepokořitelným větrem,
který vámi pohrdá,
který se vás štítí,
který vám naprosto nediplomaticky
plivne do tváře.
1999
BLUDNÁ VČELA
aneb O škodlivosti pedagogiky
Přifrčela bludná včela,
přeletěla přes řeku,
zakroužila kolem čela
vzdělanému člověku.
Nakrabatil lysé čelo,
tvářil se jak doktor věd:
Trochu píle by to chtělo!
Opylovat! Sbírat med!
A ta malá bludná včela
nakvašeně odfrčela,
zmizela mi z dohledu.
Haló, pane učiteli,
nenasírejte mé včely,
nebo budu bez medu!
ČERVENÉ PARAPLÍČKO
(Olejomalba Josefa Mánesa)
Červené paraplíčko je naše tajná skrýš,
červené paraplíčko, kde máme k sobě blíž,
tajná skrýš před čumily se hodí pro snění,
májové odpoledne nás štědře odmění.
Červené paraplíčko nám zpestří procházku,
červené paraplíčko je šance pro lásku,
. schovám tě do náruče, kde budeš v bezpečí,
a naše duše splynou vroucně a bez řečí.
Červené paraplíčko běh času zastaví,
ty budeš romantická, já budu laskavý,
stačí jen políbení a pohled do očí,
tvé dlaně horce vzplanou, mé srdce zdivočí.
(Ta chvíle vytržení přežije staletí:
červené paraplíčko v mé i tvé paměti …)
ÓDA NA VESNICKÉHO KOHOUTA
Zakokrhej zplna hrdla, kohoutku,
ranní hymnu radosti a míru;
zasloužíš si pohádkovou pochoutku,
fanfarone z rodu mušketýrů.
Dokud ještě kokrhají kohouti,
život nám jde přenáramně k duhu,
na světě je veselo jak na pouti,
fanfarone z rodu dobrodruhů.
Zpívej ráno, v poledne i k večeru
halekačku, tango, jazz i operu -
ještě tu je místo pro básníky.
Až dozpíváš, zatleská ti celý dvůr,
pro mě vždycky budeš první trubadúr -
fanfarone kokrháči, díky!
AŽ
Až budu u konce s dechem,
obrostu zeleným mechem;
zocelen letitým spěchem
stanu se ctihodným Čechem.
Až budu u konce s mízou,
přioděn antickou řízou,
vyzbrojen hlubinnou schízou.
ožením se s bílou břízou.
Až budu u konce s žitím,
skoncuji s nadměrným pitím,
začnu se domlouvat vytím,
motýlka štěstí si chytím.
Až budu u konce se vším,
stanu se konečně lepším.
|
