na další stranu
Jiří Žáček
Poslední sonety
(Už mám těch sonetů tak akorát…)
SONET NÁMĚSÍČNÝ
Planety Země levoboček,
co krade Slunci věčný svit,
odvěký přítel žen a koček,
Miss Luna, slavný transvestit,
zvesela svítí pro milence,
pro zloděje a pro vrahy,
pro beznadějné existence,
a dodává jim odvahy.
A lunatikové všech dob
bloumají po něm podle stop,
jež zanechala Cyranova noha.
Jakýpak věrný satelit?
Touží se znovu převtělit,
nás lidí už má dost a bere roha.
ČTENÁŘKY BÁSNÍ
Čtenářky básní s něžnou duší
zahledí se ti do očí,
a hned ti srdce prudce buší
a hlava se ti zatočí.
Chrání tvou duši před otravou,
jsou jako hořká černá blues,
milují srdcem, myslí hlavou,
jsou nedostižné v roli múz.
V té vzácné roli všechny zkrásní,
samy se stanou něžnou básní;
čti si v nich, zpívej, tanči, leť!
Třebaže je čteš pořád znova,
marně v nich luštíš tajná slova -
nikdo je nezná nazpaměť.
MELANCHOLICKÝ SONET
Severák začal vát už za rozbřesku
a teď se předvádí, co všecko dokáže.
Ořechy bubnují do střechy garáže
zběsilé sólo podzimního stesku.
Přestaň si pískat hravou Humoresku,
zapomeň na slunce, na moře, na pláže.
Podzim je srdcerváč, má příliš kuráže,
leč málo žáru z Velikého třesku.
A listí víří na činžovním dvoře,
lidé jsou ukryti každý v svém doupěti.
Štká, šišlá, šepotá déšť za sklem. A je ti
jak utopenci kdesi na dně moře - - -
(A prázdnou skleničku ti mlčky dolije
tvá stará věrná melancholie.)
SEN O SMRTI
Bývala tak nehorázně mladá,
když jsem si s ní hrával na písku.
Vábila mě krásou, která neuvadá.
Celý život mi je nablízku.
A jak stárnu, ona stárne se mnou.
Potkávám ji často ve spánku.
Já mám duši beznadějně temnou,
ona ji má čirou jako studánku.
Čekává mě v kavárně a v kině,
moje nejvěrnější přítelkyně,
chodívám s ní na maškarní bál.
Ať jdu, kam jdu, všude na mě čeká
její konejšivá náruč měkká;
znám ji odjakživa – proč bych se jí bál?
DÍTĚ MALUJE
Dítě maluje a je tu tátamáma,
dítě maluje a stvoří celý svět.
Namaluje cestu do neznáma,
po které se jednou vrátí zpět.
Dítě maluje a roky rychle pádí,
a než domaluje, jsme už dospělí.
Přičaruje světu věčné mládí;
bůhví co nám ještě nadělí.
Namaluje lásku, toužení a hoře,
namaluje zlatou rybku z moře,
jednorožce, bájný modrý květ,
svoje srdce, které něžně bije,
jak mu velí božská fantazie…
Dítě maluje a stvoří šťastný svět.
|
