na další stranu
Viktor Juliš
SONET O MODRÉM Z NEBE
V rozmezí dvaceti let
v rozsahu víc než malém
už jsem se párkrát splet
na poli žití neoraném.
V průběhu zrodů a porodů
ve chvílích tichého bytí,
kdy jsem šel dolu i nahoru,
dal jsem si vždycky k pití
sklenku té modré naděje.
Když hledáš vždycky na dně je
kapička tebe sama.
A tak jsou má přání vysněná
jenom ta modrá kolena
ze soubojů s nebesama…
SONET O SMÍCHU
Budu se jenom smát.
Starosti nejsou už starost.
Opřený postávat,
tak jak jsem kdysi narost.
Budu se jenom smát.
Nechť údržbářům řití
a horolezcům zad,
sluníčko pěkně svítí.
Budu se jenom smát
neb život kamarád
mi nabíd´ druhou šanci.
Tak mám ho za to rád.
A jen se budu smát
vám, skleslí ustrašenci.
SONET O HVĚZDÁCH
V těch milionech hvězd
a temnotě, jež vzlíná,
je snadné oči splést.
Jen srdce neusíná.
Jsem ohromen tou tmou
a prostorem co neznám.
Však prsa se mi dmou
a v nich je moje hvězda.
V zahradě s úsvitem
dýchám, a jsem jen ten
co k slunci duši vzpíná.
Za další božský den
spánkem pak odměněn.
A srdcem, které neusíná.
ODJEZD
Až vrátím se k tobě, oceáne,
až zapomenu na palmáre
a vykoupení z života.
Pak v tobě chtěl bych najít,
vše na co jsem si nechal „zajít“,
když nebylo kam utíkat.
V paprscích slunce na vlnách
na bárce jménem „žádný strach“
a s plachtou plnou odvahy
stane se ze mě jiný tvor.
Jen přehoupnu se za obzor
a svět se rázem napraví.
Vždyť o jednoho z hříšníků
zůstane míň teď na triku
převzácné matky Země.
Tož vydechněte úlevou,
mé kosti už tu nebudou.
Jen pozdrav, co jde ze mě…
|
