na další stranu
Michael Lorenc
ZLATÁ STOKA
Přecházel jsem
betonovou lávku
s železným zábradlím,
pod kterou se právě
sesouvala hráz.
Když vody opadly,
uviděl jsem v trávě
osamělou lysohlávku
a v písku na břehu
načmáraný vzkaz:
Neuběhne ani jeden den
a překvapí tě jiná
povodeň.
ZAHRAJ MI
Dvě cesty,
jedna ke hřbitovu,
druhá k sobě.
Zahraj mi na housle
odzemek z dávna
na hůrce pro věštby,
pod mrakem divokých
hus.
Stvoř pro mě ticho,
když předměty předou
a cesty mě vedou
do rokle hrůz.
KOLEM
Chodili jsme kolem
horké kaše skal,
vracíme se v kleci
pro mnoho jiných věcí.
Nemá cenu zabíjet
když je láska mrtvá,
vyprchaly okamžiky,
zůstala věčnost.
Nepřijmeme nic,
co nepochází z dávna,
nevzdáme se ničeho,
co je z budoucna.
Lidé jako stromy,
starší bratři keřů
a lom jako skica
skutečné propasti.
ZAVEDLA MĚ
Zavedla mě do jeskyně bez stropu,
do propasti bez vůní a bez dna,
z celé pravdy zůstalo jen půl,
z tisíce hvězd zbyla jenom jedna.
Zavedla mě do prostoru bez hranic,
do oblasti letů ke hvězdám,
zapomněla, co mi chtěla říct,
zdálo se mi, že se jí jen zdám.
DVA
Jsi květ,
i já jsem květ,
vázou je lom,
jezero zrádné.
Jsi strom,
i já jsem strom,
objímáme se kořeny,
je to tak snadné.
Strom usychá,
květina vadne,
jsme kamenolom
s jezerem na dně.
POPĚVEK
Noc byla černá jako noc,
černější je jen kolomaz,
někdo mi klepal na okno,
když kdosi komusi lámal vaz.
Tma byla temná jako tma,
temnější je jen na Borech,
v takovém temnu nepoznáš,
že kdosi komusi cedí krev.
Noc byla černá jako noc,
černější o tmu z prošlých lhůt,
kdosi mi klepal na okno,
když si mou lásku brala smrt.
PŘÍTOMNOST
Všechny svahy a břehy
jsou zaváté sněhem.
Jsme náchylní plakat nad příběhy
a usmát se nad příběhem.
Jako bys chtěl sáhnout
hluboko do minulosti
a nahmátl jen bahno
nad strženými mosty,
učíš se vnímat přítomnost
jak nádhernou ženu
a zapomínáš, že její ctnost
má tvoji cenu.
|
