na další stranu
Michael Lorenc
NĚŽNÁ PŘÁTELSTVÍ
Z Úřední desky Magistrátu
Technické podlaží na střeše objektu
obsahuje nutná technologická zařízení,
zejména vzduchotechniku...
Oč vzdušnější je stavba přírody,
oč vznosnější je její dům:
arkády, dvorany a síně
tíhnoucí k základům,
kupole a klenby,
barokní sukně
naběhlé blahem blankytu,
sklepení a věže,
zóny chybných rozhodnutí,
pod nimiž se ukláníme životu
a zakláníme k smrti.
Důvěrné světlo
Přicházíš,
zatímco my teprv zveme,
dosahuješ,
kam nedosahujeme.
Obětí zjasněnou líc
skrýváš v kapradí,
údery kladiva
odkrýváš poklady.
K obelisku
vztažené ruce
kajícnic...
A nade vším
světící biskup
Slunce.
Portréty
Místo země závěť malby,
místo hrobů vylámaný lom,
svaté přijímání bezbožnosti,
krása i tragika odněkud z tajgy.
Mluví ke mně řečí čísel,
z hvězdných dálek, mrazivě,
odpovídám jako bych už visel
na oprátce stále stejných vět.
Manželství
Ráno vína,
večer vody,
do rotundy
rodů schody.
Zůstaveni sobě,
sobě napospas.
Slast a popel,
popel a slast.
Účet
Zóny marných vzepětí,
mohyly v snech,
detonace početí,
nebe kamenné,
pergoly pocitů s růžemi myšlenek,
závěť malby, šalba zdání,
napalm vůle, šrapnel msty...
Láska ničená milováním.
Mrak
V rozlehlé stavbě přírody
okna otevřená dokořán,
v ratejně poroby
nenasytný chřtán.
Jako když střelí do vrabců
v žebroví hvězdných drah,
na smečku rudých poradců
míří jen brady na márách.
Mrak souloží s jezerem,
den fízluje noc,
jen ostrov srdce nebere,
že není pevninou.
Voda
Odnáší černozem,
neplatí daně,
stojí mi na noze
ledový plamen,
naháče posvětí
dřív, než se setmí...
To jenom u řeky
jsme zase dětmi.
Motýl
I když vážky v letu
zastavují čas,
slétá střemhlav z parapetu
do tmy kdesi v nás.
Sám se svým andělem,
rozevírá křídla
nad pelestí postele,
aby nevystydla,
aby nezmarněl had
každodenní práce
v tajemných rozlohách
evokace.
Korejská láska
Nemohou se objímat,
nemohou se líbat.
Nechtějí nemožné,
chtějí spolu snídat.
Hlídají hledané,
hledají hlídané.
Nechtějí nebohé
ubohým vydat.
Pieta
Hledal jsem,
ale nenašel
rudou masku ďábla
na maškarním bále,
našel jsem
co jsem nehledal,
bezcenný skalp
opičího krále.
Rýha ve skle dějin
se stáčí k jihu hrůz,
ani zmínka o naději
z dávných Emauz.
Bývalo by bylo bílo,
nebýt nebe kopretin,
ve kterém je místo otce
pochovaný syn.
Přítomnost
...korýši hvězd
v osnovách jezera,
notace žalmů
v partituře noci.
Tak končí
spěšný telegram
minulých věků
pro budoucí.
Co k němu dodat?
Bodat, bodat, bodat
do oblud pro moc
nevidoucích...
Co chybí
Ruce řeckých bohyň,
ruce nelíbané,
dlouhé jako nohy,
jednou provždy dané.
Smrtihlav dlaně na víčku,
tajemství noci v malíčku,
slepé oko pohlaví,
území věšteb, c´est la vie.
|
