na další stranu
Michael Lorenc
Věž
Po celý život jsi se mnou
a nevíš to.
Po celý život jsi věrnou
čtenářkou mých epištol.
Ani to nevíš.
Pravnučko Evy,
věž babylonskou zdíš...
Každému něco jiného napovídáš,
s někým jiným snídáš,
s někým jiným spíš.
Synové
Jak pokorně jdou...
Jak jsem je miloval!
Otazník nad větou
motýlí vítr svál.
Ze štíhlé vázy hvězd
znají jen černé dno.
Větrné mlýny gest
melou jen naprázdno.
Kulisy z papíru
pro bratry Karamazovy.
Ze slov svět vesmíru
a vesmír — svět za slovy.
Staré ženy
Ve vlasech mají včely,
v křiku vran obydlí.
Krásu jim upíjeli
galáni zlí.
Ke smrti mají blíž,
než do blízkého Zlína.
Bez lásky uvadly
jak bez slunce kopretina.
V srdci mají skřínku,
starou hrací skříň...
Trochu málo pro vzpomínku,
pro žal ještě míň.
Modlitba
Hvězdy, pomozte mi,
hlava má stále víc
kloní se k zemi.
Hvězdy,
i já chci ve tmách plout
a v smrti procitnout.
Barbaři
už strhli řecké chrámy,
poboří i věčný Řím...
Zůstaneme sami.
I když
I když osamělejší než pustá pláň,
jsi to stále ještě ty
a tvá žena ustavičně přítomná
a stále unášená roboty.
I když jsi byl postavený
samotným horstvem na vrchol,
jsi stále ještě krásou ženy
na dně rokle nalomený stvol.
I když jsi sám vprostřed dění,
jsi to stále ještě On,
málokdy však bez chrlení
poezie — vůně anemón.
Bez hudby
Podél živého plotu,
hrbolatou pěšinou,
mezi stromy, které
odčiní mou nečinnost,
po kamenité cestě,
kolem čtyř splavů,
proti proudu řeky,
s lahví bolehlavu,
u staré sladovny
/tam lásku vzbouzí slad/,
naproti lihovaru
/tam vůně hloubí hlad/,
pod klenbou akátů
já — všech proměn řád,
zahalen v brokátu
fantaskních tvarů,
labyrintem vln,
před zraky zemřelých,
vratkou chůzí elévů
jdu po jevišti léta
tam, kde čeká les,
když k úplnosti světa
už chybí leda ruce
zabořené do kláves.
|
