Věra Šejnová

***

Místo
kde oheň opouští svou zář
je chladné
jak svatební střevíc ponechaný přede dveřmi

***

Krok za krokem unikáš do jara
bílou plání kratší než se na první pohled zdálo
po špičkách třpytek
po patách zmrazků
po rukou — po čtyřech — po paměti — potajmu
POTOM
co výskot kopců dozněl s tmou
co radost usušená nad kamny láme obolavělá kolena spěchu
a rovná lokty předbíhání
Po té co teplo konzistence knihařského klihu ti uzavírá oči do snění
kde rybníky zpívají
stěny jsou blízké a slyší
jez hraje
a ráno je v nedohlednu
Sýkory modřinky zpívají třeskutý mráz

***

Kde voda je tichá (jen mezi mosty)
začíná ponenáhlu vonět noc protančená
vínem do svítání
Co bylo?
Délka setkala se s dálkou
a slovo ztratilo se cestou dvojakosti bytí
Noty —
ty okvětní lístky jaterníků
jsou stále pod sněhem
a přibýváním k očekávanému ubývání
den ubíhá sněním cesty
kde noční rychlík nestaví
(Tak samovolně stává zelená na peróně úsměvu
prodavačky růží)
Jak by ne —
jen to co si nemůžeš ponechat
je dar

Dlaň natož pak čertova ruka

Noc přicházela na křídlech
usínajících rorýsů
a tichla jejich křikem
(Jen západu rděly se tváře předčasností uléhání
a okamžik zastavení času
mezi ještě ne nocí a už ne dnem
je chvílí otočení hlavy
kdy vpředu je ještě večer
a vzadu už ráno)
Čekání nejdřív na měsíc pak na hvězdy
či naopak
a přeměřování vzdálenosti zadních kol Velkého vozu
probíhá za účasti běžců vřesem
závodem k prvnímu stínu vrženému Sluncem
do mlhy do snu do krajiny

Vyhráli rorýsi
spáči spolčení s větrným ďáblem

Strdí

Bláznivý slavík
na úpatí hory
blouzní o středním toku medu
a ty mu téměř nerozumíš
Na vrcholu se kruhy spojily
ve jménu boje s drakem
Opuka puká
Cesta strmě stoupá k Zemi oplývající snědkem
Vítr se večer utišil
(planety stojí v trojúhelníkovité formaci)
víno je růžové
a nástroj v ruce úmyslu a vidění
prodlužuje pseudopausu trojbokého jehlanu pseudobytí

***

V zahradách
letních pousmání
tančí světlo pramene s tmou odtékání
svou lázeň střetávání, jež má sílu léčivou
Na pokraji
i
uprostřed cest života dubů
(volavka v dáli křičí svou výzvu)
ztrácí ticho svou zeleň
a má se k vodám podepřeným
hlavicemi sloupů
Jen brána vinných lisů láká
Plynutí v travách od břehu k břehu
kde očím nic neuniká
je neslyšné
A mosty vedou svůj každodenní boj
dostat se na druhou stranu

Rozhovor na vysokém kopci

Sever
prý není už to
co býval
(na stropě mušky půlnočního času)
Sever
prý
je o pět stupňů dál
(na stropě můry venku netopýří ticho)
Východ i západ
natož pak jih
jsou tedy pofidérním zdáním
hloubavců noční oblohou
co digitálními zrcadly zvažují
kvalitu černí neznámých děr
(na stropě mušky a můry letních nocí)
Měsíc nemá ani celou čtvrť
a na slunce je brzy

Podoby ticha

Šumící kamna tiší večer
Ulice souboj s deštěm prohrává
Mezi dvěma — mezi třemi
Les voní vzpomínkou
Trávy vrší pole i horu
Bílá barva bílí mysl
Let tužky po papíře
Rozloučení na noc?
Pole plné chrp — ta modrá léta!
Vřískot — tak prázdný bez údělu
Hodiny obelžou tě
Skalní stěna nepřesvědčí
Kroky v písku zmizí
Velké ticho hory kde i dutiny naslouchají
Sklenice vína váže vůně ke rtům
Zvonice sákne slzy do trámů
Plamen plá plátkem vosku
Psí tlapky nočního čekání
To nekonečné ticho ticha
Samoty

(současná tvorba)

Ostatní tvorba Věry Šejnové publikovaná v Divokém víně:
DV 22/2006: První krok na začátku dne, Ranní zpěv a další