na další stranu
Sylva Růžičková
***
smutek ubíhal k roztrhání
ježíšek podělil kolébky dvojím životem
ty šaty vám tolik sluší maminko
už je poledne
nikdo nehrál a přeci byla slyšet muzika
zpěv se nesl táhlým vytím z blízkého lomu
vem si ty buchty pekla je marie
do obrázků zaklínáme sen
do snů vštěpujeme sebe
až uvěříme že
jádro je tvrdé
a kuchyňský nůž občas přibrousíme
všichni mají a všem tak krásně skákají jója
podrážku ani dřevo nebolí kopance
proboha co tu chcete
a celej sál řval smíchy
***
přes míru je někdy svědomí
v polesích nálad prošlých
jak na vodě
výstup na břehy mraků
se sluncem v zádech
štěpí
to nahatej ježíšek sjíždí po zábradlí
***
vyplouvají ze mne
baldachýnové postele utečených
tak k smíchu stejných
jako chlapečci
s panenkovsky naondulovanejma
prdelkama
korzo nedělním kolbištěm ukapávajícího šprýmu
přivolávám nebesa
pro jeden z případů
na naše oči
člověk si lehko uvyká surovějící tmě svinstev
pozlátkem jsou jen dlaně
slova se stávají brýlemi úst
zvodnatělý toreador s vykleštěným býkem v jediné rakvi
v první osobě
zasednou v hospodě na kuřích nohách
kytici planých růží
aby bodalo
a možná jemné podbarvení uměle vyvolaných šplíchotem
vypusťte už konečně natopořené ptáky z klecí
ruce se nezachvějí před obrazem
stejně jako potupení lze těžko sundat z kříže
|
