Markéta Hejná

Strmost

Jak by se smělo slunce zakuklit
do kalíšků bělostných a hořkých.

Odváděná k něžným brankám hřbitovů,
ztrýzněná zmatkem věcí prvních mezi rty,
vlečené nachovým rozestýskáním.

Strmosti,
žádného liliového prohnutí.

A jistě: steré cesty vzlyknou,
a táhle se vloudí k podzemním řekám...

Lásko

Var nahých stébel. Jsou roviny bez živých.
Odkdy cesta zdrsnělosti zní — vláti.
Odkdy nosí s sebou
svůj domov strunných smyků...
prosta štěrku.

Podivně vroucí, průzračně nás má.
Tenký obzor —
— sám.

Tam siré laty odplouvají
za dlouhým větrem bez dávna.

Rodní

Jílkový smutník, motýl rosných trav —
hořekují, vtěleni do jména.
Rákosově rostou na svět ran
a útlounce se budí do noci:
Kam ještě?
 Mrazí i vlky na cestách.

Pukliny zatím mramorově sní.
Lom místo strže. Krystalový dech.

Z hubených houslí vůni pro kámen.
Je den. Brzy vyroste tu
plavá řeč semen blízko sinokvětu.

(publikováno v Divokém víně 10 / 1970)

Ostatní tvorba Markéty Hejné publikovaná v Divokém víně:
DV 35/2008: Slzy Ezau
DV 34/2008: Autorovo ráno, Jméno a další
DV 29/2007: VONA
DV 26/2007: Na božím řetězu, A je to tu a další
DV 24/2006: Vzlyk, Ne a další
DV 23/2006: Vzdech, Ještě a další
DV 22/2006: Její pata, Mezi rukou a čelem a další
DV 21/2006: Chvíle, Žlutavý kámen a další