na další stranu
Markéta Hejná
Vzdech
Jediný tvůj vzdech
mi spasí celý den.
Co pravda je, je pravda.
Strašlivé vzdálenosti
nad nočním oknem stojí.
Hvězdám je lhostejné, koho mám ráda.
Ty lhostejný jsi hvězdám,
já lhostejná jsem jim.
Máme odevzdat dílo.
Milost je velkorysá
a jenom dohlíží,
aby se podařilo.
Kvítku z úbočí,
velesvěte útěch,
jak máš se?
Co mohu udělat,
než hold vzdát a prostor dát
pravdivosti a kráse?
Ještě
Ještě přijď, ještě jednou přijď,
ještě mi dej ten čas, pokud Bůh ho dá.
Mám zato, že teď prosím za oba.
Ještě přijď, ještě chviličku tu sviť.
Den průhlední a lidé jako by
v něm pracovali, spěchali a spali.
I ty pracuješ, užíváš si v dáli.
A já tu uvažuji nad hroby:
Proč tolik druhů mušlí, orchidejí
dopouští Tvůrce na svých ostrovech?
I my jsme jednou z Jeho myšlenek. Snad z těch,
které, když odešly, se znovu navracejí.
Přijď, sladká růže, přijď a kveť
a odplyň, musíš-li pro jiné vonět světy.
Já stejně určena jsem vždy být v místě, kde ty
jsi určen vytvořit svůj jedinečný svět.
V mém povětří
V mém povětří ti není zdrávo, věřím.
Ani mně není zdrávo vlastní povětří.
Nepřijdeš víc k mým ověnčeným dveřím.
Tvá ruka nevzbudí již výkřik žasnoucí.
Tak cíl se prosadí, hluboce dílčí.
Nesmíme spekulovat, co bude na konci.
V éteru zavanem jak emanace slzy,
dva, ujištěni o svém blíženství.
Život je krátký, takže to bude brzy.
Já opravdu jsem měla jiné plány,
a tebe brala jako zdržení.
Teď vím, že spolu budem nad hvězdami.
Bez těla bude moje srdce s tvým
a bude perlu rodit, dokud neporodí.
Bůh dopřává čas lásky tajemstvím.
Ona
Řeknu ti to: nemocná bezčasím,
zamilovaná, tupá, osudu dávám slovo.
Můj stárnoucí vlahý prs hovoří a nazývá se tvým
a do vesmíru obrací hrot těžší nad olovo.
Neb kov sám sebou je a mé ňadro svým není.
Jak tedy nalézt má své pravé začlenění
do řádu hodnot? Jemné, ba i skromné
co do nároků, převážně účelu nepřítomné?
A nelze říct, že strádalo by. Žije
jak žije jeho paní: pracovně, v žertu, šťastně.
Bez peněz, milující, a nezávislé vlastně.
Jak ona do šatů se každé ráno skryje
a večer — odhaleno — na sebe nepomyslí,
obtížné si, jev málo zajímavý.
Víš, srdce zpovykané nerozechví smysly,
spíš nazlátle setrvá ve společnosti hlavy.
Bezčasím nemocní jsme oba — dokdy, prosím?
No, dokdy spalováni vodou, vzduchem dušní,
budeme zákona lidského neposlušní?
Ty psyché v sobě, a já amora nosím.
Však všeho do času. Časné je milování.
Časné je plození Éróta na Zemi.
S korpusem houslí padne i tónu plání.
Kam se pak postěhujem se svými písněmi?
Vlčí mák
Jej červen naléhavý v život vyvolal
čerstvou a šťastnou hrou. A potěšen svým vtipem,
otevřel hrst a označil si zem
vlajícím kvítkem s leskem hedvábným.
Zde rajče, lilie, tam vonný úročník,
tu moudrá máta žampiónu dělá společnost,
obilí výší se i s chrpou mladě zelenou.
Mák plazí jazýček, mák celý zmačkaný jak motýl rodí se.
Vlčí mák neumí líbat, jen olizuje.
Suší se větříkem a dětsky hazardně se otevírá.
Červený lesk jeho křídel dokládá orient pouště:
je rozkošnický a nenáročný zároveň.
Co značí ztratit plátek šatů svých?
Červen hoří a třese se smíchem,
když chystá vlny zlatého pelu v chlumech
a občas mrkne po svém synáčkovi, ctnostném máku vlčím.
Neb on je ctnostný. Ten mladý pán pln vzruchů,
bezbřehých fantazií málem násilnických,
nic nepodniká: stojí, vydán vichru
a dětem, co si z jeho chocholu panenky robí.
Kam padne plátek šatů jeho?
Na dlaň milence. Ta ke rtům si jej dává
a trýzeň pocítí až z hlubokého klína.
To vlčí mák se duše dovolává,
sám bez duše. Chce mít JI, jako němý
má k sobě mluvícího, chápaného všemi,
věrného němému a jemu oddaného na věky věků.
Potom mák vydá své opium, svůj lék, svou snadnou vraždu,
poctivou znalost svou.
Budoucí
Hudba se vznáší — pro nás
je hudba jenom chvílí — čím je pak?
Čím je, když neslyšená, v notě němá,
v drátech osnovy skříplá za kolena
mlčí? Spící či němý pták?
Studenti v Hradební si ji cpou do paměti,
budoucí Neumanni a Karajanové,
a pak ji zapomenou, mají děti,
a učí v liduškách.
|
