literární časopis založený v roce 1964

Michael Lorenc

CERN

To, co ti řeknu,
nikomu neříkej:
tvoje štíhlá duše,
exotický atom,
tvoje ústa popel,
Balaton,
O. K.

Nedokázal jsem
přivést tě
k posvátným místům,
kde vítr hraje
na xylofon jezera,
kde tančí zlaté hokejky,
kde levitují lyžaři
v kombinézách Tour de Ski.

To není láska,
to je hrubá forma
našeho úpadku,
jak bylo předurčeno:
v zemi výheň, žár,
v tělech zimnice,
potrubní pošta mízních cév,
náš CERN.

UCHO

Jako bych už byl
mimo tento svět,
dívám se na krajinu,
ubíhá za oknem,
pozoruji lidi
a jsou to jenom šaty,
jako bych už byl
jen plyšák na tvém klíně,
gumový rekrut,
ucho bez uší.

OSAMĚNÍ

Krajina se potácí
podle toho,
na jaký viadukt najíždím,
je ponurá jak Soho
bez lidí,

krajina se potácí
i podle toho,
kam zrovna padám ze židlí,
jako by se stěhovala do hor,
kde nikdo nebydlí.

KDO TO MLUVÍ

Jedličky a smrčky,
téměř lesík,
vyprávějí o tom,
jak tu nejsi,
u druhého splavu svárlivá voda,
u třetího zrádná,
u lihovaru největší splav,
voda ale žádná,
topoly mílovými kroky provázejí milence,
na hřišti si dívky vyměňují dresy,
řeka, v průhledné halence,
ptá se tence,
proč tu nejsi.

POPĚVEK

Chybí tu tvé ruce,
vůně tvého těla,
tvoje dětská hruď,
jsi celá jako z LEGA,
udělám si z tebe
rozkládací pannu,
děvečku pro všechno,
pro zlost
i pro nirvánu.

NECESTOU

Nevím, kam jdu,
zřejmě domů,
kam jinam bych šel,
vkrádám se tiše,
abych nevyplašil cypřiše,
arogantní metropole staví slavobránu
v té nejodpudivější podobě:
někdejší první dámu
a její černý podbřišek.
Jakákoli aktivita postaví mě na nohy,
nad hlavou jiskřivý mrak,
hvězdné noci cíp,
smrdutý jak cap…
Chcípl pes oblohy.

ZASAŽENÁ BLESKEM

Jabloň,
která mě hnala
od řeky k moři,
která držela opratě
hřebců v nitru země,
která ponoukala klikaté
blesky a času
propůjčila tvar,
za plotem pokradmu
hoří.

PÍSNĚ

Ptám se ve vsi Ptení:
Písně jako rozednění
nad vrcholky hor?

Paprsky smrti, řekl tchán,
rekognoskace středního ucha, říká tchýně,
kázání katanů v káznici, říkám já.

Pátrají v suché tmě,
prolézají skalní komíny,
nikdy neuvidí lekníny.

OTÁZKY A ODPOVĚDI

Co bylo v tvém životě
člunem na jezeře,
co bezvládnou chaluhou?

-Znění, kterým vznikl vesmír,
zkamenělá hudba,
triga, hvězdný chór.

-Majitelé informací, čápi marabu.
/Myslel jsem, že jdeme domů,
ale byl to jejich dům./

ZATOULANÝ TÓN

Tón jako vinutí
vzdáleného obzoru,
nepatrná nota,
značka kurzoru,
hledá vláhu,
tají PIN,
/má zakázanou Prahu/,
jako Nasredin
reguluje Eufrat
a prohlubuje Dyji…
Materiál pro akord,
prostor pro melodii.

OPONA

Je pozoruhodné,
že se neopakuje
ani jedna z kombinací
vícebarevných květů
na pozadí revuálky
kosmu,
strhnou ji plameňáci,
potrhají krkavci,
odvlečou ji holubice
dřív, než v tichu
vykrvácí.

CHVĚNÍ

Nejsem z těch,
co si užívají radosti bipolárního,
či globálního světa,
nejsem z těch,
co vdechují oxid uhličitý
a vydechují metan,
nejsem odpůrcem aktivit
proti změnám klimatu
a nejsem ani Gréta,
jsem příznivcem rozrůznění
materie teorií strun.
Je plodný rok,
maximum,
poslední verš kmeta.

JEŽEK V KLECI

Nesnášejí duše Dušínů,
mají monopol na informace
a mají na to mašinu,
plovoucí podlaha krajiny
jim připomíná Titanic,
mrtvým schránkám nebožtíků
kondoluje v jednom šiku
Ano, bude líp.
-Blbější verštam nemáte?
Covid, svrab, čaj o páté!

CHUNTA

Mark Zuckerberg,
výkonný ředitel Facebooku,
je spokojený,
bere si, co chce,
reklamy jedou,
je ze zákona beztrestný,
kohorta ze Sillicone Valley,
manipulující médii,
je rovněž v pohodě,
ideální scénář
ke kyberpunkovému filmu,
to jen ruce roztleskávaček,
paralyzované Covidem,
čekají na Godota,
který nepřijde.

KLIENT

Mluví ze spaní,
nikdo ho neposlouchá,
každý jen bzučí,
lehký jako moucha,
pod okny otvírají
sekt ruce figurín
a nad terasou krouží
z láhve vypuštěný džin.

ROZCHOD

Na lavičce vypálené obrazce,
mrazivé ticho nemám v oblibě,
vyhýbáš se každé mojí otázce,
tvá ústa jsou popel,
tvoje srdce zaběhnutý pes.