Věra Kopecká

PŘEBÍRÁNÍ ČASU

Na horizontu slunce
toulavým mrakům
sahá do sukní
pozlatilo špičky věží
vyhlídky na kopcích
smrky nejvyšší
V údolí leží stín
a zvolna prohořívá
novou nadějí
Paměť sbírá
plody včerejšků
dozrávající ovoce
naplněných snů
popraskané plody
nenaplnění
hnijící jablka zrad
odkopává do nebytí
A přece
i po nich
cosi trpkého hořkého
nestravitelného
zůstává a bolí
v záděrách
Paměť přebírá
neúnavně
čas mizející v dálce

JARNÍ

Louky rozsvícené
slunce zlato seje
podběl a orseje
V trávě kráčí
sedmikrásky
tančí tiše
za křivatci
Brčál trhá
modré z nebe
pne se udiveně
za tajemnou vůni
rozesmátých fialek
S očima dokořán
jako po dešti dychtící
rozpraskaná země
krajem jdeme
poutníci neklidní
kolem nízkého osení
v toužebném zasnění

PRŠÍ

Tiše šeptá déšť
Ptáci setřásají
kapičky vody
ze křídel
a písně
překonávají gravitaci
Vznášejí se k obloze
zatímco pivoně
pod tíhou vody
sklonily se k zemi
Poklekly k modlitbě
za kvetoucí svět

MÁCHOVSKÁ

Ticho
jak na dně
svědomí
jenom netrpělivé
z nohy na nohu
přešlapování
hodin
Ticho na kolenou
v noční tmě
modlí se za mrtvé
Na snítce břízy
měsíc visí
Vybledlý obraz čísi

***

Svítáš mi
dotýkám se tvých
vrásek
tvých slůvek
na hraní
Na hraně
světlo i stín
Zraňovaný tichý
pramen poznání

Ostatní tvorba Věry Kopecké publikovaná v Divokém víně:
DV 111/2021: Ze sbírky Na vlnách moře
DV 110/2020: Ubývání, Máchovská a další