na další stranu
Michael Lorenc
KARLE HYNKU MÁCHO
barde, opřený o lunu,
učiteli hudby, pijící
destilát citu
na lačný žaludek
rozumu,
proč sázíš v kasinu
kostela
na prohru boha,
když víš, že bůh
nemůže prohrát.
Viděl jsem tě na rozcestí
vět,
váhals, kam jít,
s kým posedět...
Dnes sotva dýcháš
na marách krajiny.
Opuštěný, opouštíš
svět ticha
pro jiný.
ZMOKLÁ
Liják jak mrznoucí
paprsky slunce,
celá věž lijáku.
Jak marionetě
jí zvedali ruce
k opaku boků,
do mraků.
Život jí uplynul
jako nedělní odpoledne.
Co ozařuje temná modř,
základní barva obrazu?
Reliéf hudby,
vlys ticha,
němhru těl...
BEZEJMENNÁ
Jak vážná jsi,
jak vážená,
do krásy rosteš,
i když jsi bez jména,
obratně vládneš
dvousečným mečem,
jsi královnou noci
i svlečených slečen,
miluješ slova,
vyznání horoucí,
tajemný úvod
všech věcí budoucích.
HOLAN
Holan není bible,
Holan není korán,
Holan nejsou vidle
v týl,
Holan není hora,
orákulum bohů,
Holan není chorál
peřejí,
Holan není skála,
brána do brlohu,
která by se dala
obejít.
SEDMNÁCT
Jak ti voní vlasy?
Jako šeřík asi.
Jak ti voní ruce?
Jako jasmín. Prudce.
Jak ti voní ňadra?
Jako jádra v hrušce.
A jak voní tvůj klín?
Někdy jako blín,
jindy jako rozmarýn
a mnohdy jako navlhlý
prach v pušce.
JDU
Cesta se svažuje k řece
víc, než je třeba.
Někoho straší, někomu
velí se nebát.
Řeka zní, nájezdní
dálnice z hor.
Nad ní havran kráká
to své "nevermore".
V hlavě staré filmy
s milovanou Ruth,
v srdci Krušné hory,
krušné jako smrt.
JMÉNO
/K. R./
Osamělejší
než obraz za jménem
je jméno samo,
jediné příjmení
/jinak je vyprodáno/
v tiché poště jmen.
Opuštěnější
než samo jméno
je člověk sám,
i když byl tím jménem
z davu bezejmenných
vyvolán.
LÉČEBNA
V přízemí spí blázen,
v patře šílenec,
nad střechou se saze
modlí růženec.
Lapiduši buší
na vrata zamčená,
chovanci jsou v duši
hluší jak polena.
Svět je řada čísel
v mozku robota,
který krátce visel
na oprátce života.
LETNÍ NOC
Pár starých habrů,
modříny,
chalupy ztichlé,
každá jiná,
pěšina k řece
maliním.
Řeka a studený
gejzír v ní,
plážový balet
v bikinách času,
hra plachých světel
se stíny.
I když noc dopila
svou černou kávu,
ještě si dlouho
držela hlavu
v průhledných dlaních
dní.
PRÁZDNO
Boží ruka zahnala
burany k obzoru,
zůstali jsme sami
mezi chalupami.
Boží ruka odnesla
vůně kamsi nahoru,
zbyl jen objem, obsah, tlak,
lidé z oboru.
Boží ruka vymetla
i vítr z praporů,
zbyla hesla, stisky tlap
a sokly z mramoru.
KARLÍN
Magický obraz za jménem,
pramenem průhled k podloží,
plagiát pravdy, originál lži,
otázka, na čem víc záleží.
Procesí zbloudilců, táhlý song,
biografie, kroniky, memoáry
a tvoje paže - máry,
na kterých mě odnesou.
TMA
Tma
je Tichý oceán
a světla měst
jsou jeho pobřeží.
Tma je
když jsi sám
a netaje
a ani nesněží.
PRSTEN
To brzdové obložení,
co nosíš na malíčku,
už brzy roztavím
jak kostelní svíčku.
Chci s tebou objevit
epochu okamžiků,
to budoucí vedoucí
k slavnosti vzniku.
Dávno chci otevřít
rozlohám bez konce
brány tvého těla
tak, jak to chceš.
RANNÍ CHVÁLA
/M. P. L./
Zlo,
z dlaně se vylíhlo,
malinký Golem
cupitá prázdnem kostela,
ticho rozléhá se,
zřetelný
je jenom posun v čase.
Modlitby se srážejí
rázem v suchý
déšť.
Dnes slunce nevyjde.
Na co asi myslí
dívka, která září
ve čtvrté lavici
od oltáře..
Že je spasitelný
pouhý pohled z kazatelny?
Pouhá fikce!
Sám jsem vyprázdněná samota,
prototyp
robota restrikce.
|
