|
na další stranu
Karel Sýs
PÍSECKÉ VĚŽE A VÍŽKY
Ukázky z nové knížky Karla Sýse, jež vychází v nejbližších dnech. Objednat si ji můžete na karel.sys@futura.cz, cena včetně poštovného 100 Kč.
ÚVODNÍ ČÁST KNÍŽKY
Kostelec a Písek mě dobře připravily na Paříž, na Florencii, na Řím, na Jeruzalém i na Havanu.
Jisté místo u kosteleckého kostela, naproti faře, tam, kde mi do kočárku nakukovala prababička, evokovalo obydlí Koptů na střeše jeruzalémského chrámu Narození Páně, rozbité skleníky mezi Seykorovým parkem a Dostálovou vilou botanickou zahradu na levém břehu Rio Almendares v Havaně.
Alexandr Grin mi šel v patách ke Smetákům, Kamil Lhoták vypouštěl balony na silnici do Strakonic, v zahradě školy kpt. Jaroše se rojily planety, tetin domek v Rybářské ulici byl do Kostelce přenesen z Neapole a písecká Portyč i Rybářská ulice nezapřely Portici z Neapolského zálivu. Podle nahotin v holičství v Nerudově ulici maloval Celník Rousseau amazonské pralesy, hnijící vody Benátek stály pod Drátovským mlýnem. Sarkany se Zironem číhali na poštovního holuba na Svatotrojickém hřbitově, paní Scorbittová telefonovala do Balistické vily panu J.-T. Mastonovi z Heydukovy pracovny, zatímco jejich tvůrce bydlel na rohu Tyršovy a Tylovy ulice s okny na Palackého sady, nad amienským parkem, zmenšeným pantografem na velikost Písku 1956. (Na tomto rohu ho zranil synovec, můj spolužák, výstřelem do kotníku.)
Proto pociťuji úlevu, mám-li v kapse zpáteční lístek.
Písek není stověžatý, ale při pohledu z vrchu Hradiště připomíná při dobré vůli Boloňu, zasaženou věžní epidemií - čím vyšší věž, tím vyšší specifická váha budovatele, až město vypadá jako skrojek pecorina ochmýřený paličkami ušlechtilé plísně.
Věže chápeme freudovsky - věž je vše, co trčí a není komín ani pyj. Vše, co je osídleno, ohnízděno, osověno a ovýřeno.
Věže se nemusí masově ježit, stačí tu a tam pupínek. Jak stojí nad topěleckým hřbitovem: "Malý příbytek - velký klid".
Písecké věže trčí z kostelů a městských staveb a postávají i u domů skromných. Touha stát na špičkách nezná sociálních hranic. Kdo na to měl či kdo byl dostatečný podivín, hnal zdi do výšky, aspoň schůdek nad plebejskou zástavbu.
Kýl je už pod vodou, na salonní palubě se tančí a nahoře chtějí být bohu blíž, co nejblíž...
Ctižádostí autora je nakreslit bílou křídou do komína ověžené stavby které stojí, i ty, co svůj zápas s gravitací prohrály.
ZÁVĚREČNÁ ČÁST KNÍŽKY
Projekt sálající věže
A ještě dvě ztrouchnivělé, kdysi třípatrové plaňkové věže na Hradišti a na Americe, věže, které posloužily a dosloužily, aby už jen dosnívaly o dálkách za píseckou kotlinou, o dálkách, z nichž se vrátíme pozdě, ale vkleče.
Na té americké měl být umístěn olbřímí teplomet, vynález pubertálního Orfanika. Jakmile sálání dorazí do města, paní a dívky se svléknou donaha, a my budeme mezi nimi promenovat (nazí?, oblečení?, to zůstalo nedořešeno) po znovuzrozeném ráji.
Pod zpustlou rozhlednou, pod bývalou hospodou a novou polepšovnou, se krčí plácek vroubený sešlými lavičkami, kde se mne zmocňovala nevysvětlitelná tíseň, již jsem přikládal smutku z konce neděle, než jsem se dozvěděl, že se zde odbývaly popravy.
Nakonec místo, na kterém věž nestojí, ale stát by měla - hora Pakšovka.
Na Pakšovce, zvané zprvu Prachárna, neboť na vrcholku stávala chaloupka opevněná hliněným valem, od muří nožky po hřebínek naducaná střelným prachem. Ač ji na starých plánech ještě v r. 1837 titulovali Pulverthurm, nemůžeme prý o ni rozmnožit stádo píseckých věží.
Přísný Jan Matzner drží Pakšovku za "nepatrný pahorek", nicméně ji nazývá "písecká Letná".
V tomto blaženém koutě, 365 + pár metrů nad Jaderským mořem, se rozprostírá přirozená observatoř, od níž do světa tolik je cest. Nebe se nad ní pne nízko, nizoučko, při husté oblačnosti na dosah ruky, a hvězdy tu jen jen spadnout.
Zde poprvé pan profesor zeměpisu Miloš Vebr vyňal z kabátu kompas, aby zorientoval náš životní názor. Jih tu byl sotva znatelný, spíše neznatelný, polárním kruhem nás obkličoval energický sever.
Za výlohou optiky v Chelčického ulici, kde dnes prodávají kožichy (jak případné!), vystavovali kompas z černého bakelitu, mně nedostupný coby věc nepraktická. Spokojoval jsem se tedy trofejní německou buzolou, které se tatínek - vládní voják - zmocnil v Itálii. Tělo měla rovněž z bakelitu, plechové zrcadélko skoro slepé, světové strany se do ní obtížně draly zarostlou štěrbinou. Větrnou růžici vroubil věnec fosforových kapiček. Kompas pana profesora měl však tělo mosazné, a pokud byl trofejní, pocházel ze zamrzlé lodi kapitána Flinta, nebo ze vzbouřené Bounty, nebo z Duncana kapitána Granta, nebo z goeletty zlověstného hraběte Artigase.
Profesora Vebra jsem tolik miloval a tolik kvůli němu zkusil. Jednoho neblahého dne měl službu na chodbách a právě sestupoval do našeho patra, když jsem vyhrkl: "Náš zlatý Vebříček přichází!" Jenže on slyšel "vepříček" a nikdy mi neuvěřil.
Ale to už byla maturita za dveřmi a já odešel do sirého světa a pan profesor do penze, oba s křivdou v srdci.
Miluji všecky věže, ale nejvíc věže z nevylámaného kamene, věže ze železa, Eiffelovu věž rozkročenou nad rodným městečkem:
Severní tlapa - pokladna,
Jižní tlapa - muzeum a knihovna,
Východní tlapa - záchod a koupelna,
Západní tlapa - kancelář Ing. Eiffela a Ing. arch. Parléře.
Miluji košile ponechané přes noc na balkoně, košile navoněné ozónovou dírou.
Proč mne Hospodin vysadil v mírném pásu?
Na rovníku bych byl línější, na nic bych se netěšil, ale ani ničím netrápil, nevětřil bych jaro, neplakal nad rozlitým létem.
Na rovníku se nestaví Betlém, nezdobí se palmy zlacenými kokosy, na rovníku jde čas pravidelným krokem, krok co krok, krok za krůčkem, hřebík za hřebíčkem, muškátový květ za muškátovým oříškem.
Aspoň se ve mně může usídlit Kabinet pro přežití páté doby ledové!
DO VĚČNOSTI VSTUPUJTE VÝHRADNĚ PROSTOVLASÍ!
Věčnost?
Napíšeš své jméno do písku
Něco trvalého!
Voda se vypaří jméno zůstává
A přece cítíš prapodivnou rozkoš
když moře slízne ty tři litery
Jedině Řím je věčný
a to ještě podmínečně
s odkladem na 3000 let
Usni
a mezi podrážkou a usní
vysype se prašan antiky
|
