na další stranu
Vladimír Stibor
PŘÍŠTÍ PŘÁNÍ
Chtěl bych jednou
slepým vracet zrak,
hluchým sluch i cvrlikání,
cinkání klíčů z té nejlepší mosazi;
bezejmenným alespoň chuť,
palčivé nutkání,
aby na nehostinných stráních kalvárie
směli položit několik kamenů do kříže,
nic víc než znovu
vyhrabat ohniště,
dojít pro větve...
SONET O DROBNÝCH
U jejího účtu,
měla by mi to stokrát za zlé,
nemůžu jít do mínusu;
to raději půjčím sám sobě
ohořelé stránky scénáře;
mluví o nečekaném dramatu;
vzápětí smrtinosné herbáře
hladí pod jazykem a po hřbetu.
Bod obratu, vyprskne,
už nastal a číši rozbije;
nechá si fáčem stáhnout zápěstí;
já že bych pomyslila na smrt? To snad ne!
Využívám jen přitažlivosti, mordyje!
Zatrhla jsem tipec vrchní účetní.
O ODPOVĚDNOSTI
Únik moči u smrti
probouzí ze snu jeptišky;
na čelo malují křížek radosti,
uvnitř ptačí podléšky;
běžely celou noc,
vlasy si musely vyčesat,
prosily mlčky o pomoc,
nohy je odmítly poslouchat.
Kdo jednou projde slzavým údolím,
musí chléb i královský hermelín
odevzdat jitřním poutníkům.
Cesty možná dospívají dělením,
nachoví strništěm, zlátnou rožněním;
sůl si běžely půjčit k sousedům.
22. ledna 2010
Ukázky z poslední básnické sbírky Poslední kniha sonetů...
PŘIVYKÁNÍ
Ještě jsem nerozdýchal tmu,
slova přenáším přes propast.
Ať se propadnu,
shoří-li noční slast.
Zůstane u zídky Berberů
strážný pták,
pod křídly bolest oblaků,
v očích vodoznak
tisíckrát vyprahlé krajiny.
Časem sevřené doliny
ční proti vstavačům,
lovcům i sběračům patiny.
Neklidné dominy
odměnu zcizí nosičům.
ODEZVA
Nic nežádá,
nic nepotřebuje;
na vlnách přespává,
záhy jen bičuje
bójky na říční hladině.
Člunům provrtává dno,
návnadu drží v křehké ulitě.
Dlaně vyšle pro světlo
zítřejších kněžek úsvitu.
Přely se o vodu
v bezedných amforách
z nočního nefritu.
Oči cizího původu
slaňují v horských morénách.
|
