na další stranu
Vladimír Stibor
NOČNÍ ROZMLUVA
Ty můj Nejdražší;
ty, co mě nutíš vstupovat do řeky,
do tůní házet perly z růžence,
ty, jenž miluješ
první schody
trochu od bláta
a ponořené o tíhu noci hlouběji.
Nakonec uvěřím,
ale bolí mě to.
II
Ty můj Nejdražší;
časem ti sejmou masku z tváře,
najdou svědky,
i kdyby si je měli vypůjčit z jeřabinových hor
nebo ze samotné kalvárie,
objeví Samaritány z akátových alejí
i hrst apoštolů,
co čtou z breviáře…
Z písku na dně moře ještě častěji.
III
Ty můj nejdražší,
když padám únavou,
opouštíš hlavní branou hodovní síně
nebo u Gilgameše
vyměřuješ obranné hradby města?
Nebo – dej mi jen znamení -
přecházíš z jednoho břehu na druhý
a nevěříš vlastním očím,
že na dně člunu plují ryby
s očima navrch hlavy.
Už kdysi dávno jsem pochopil,
že je chtějí usmrtit a sníst.
Vidíš,
nic neskrývám.
IV
Ty můj Nejdražší,
vodil jsi mě cestami z kočičího zlata,
štěrkem i hvězdnou drtí,
pouští neklidu
i náhorní planinou,
kde limby ve větru
stojí proti sobě
a nevěřícně,
ale o to vroucněji,
se sklánějí k zemi,
když prší slunce
a ty se nakláníš
a prosíš za nás v modlitbách.
Jako v klášteře sester trapistek u Neveklova,
kde ta nejzahalenější Gabriela řekla:
Pojďte se ke mně schovat.
Za dvě velké kávy
jsem zaplatil
malou knížkou básní.
Nic jiného jsem u sebe neměl.
Styděl jsem se,
přál jsem si,
aby se smála.
V
Ty můj Nejdražší,
památná věta Má dáti dal
u překupníků neplatí;
čas,
co nás miloval
a umazával sny z okenních vitráží,
nakonec nařízl pouta,
rzí polil mříže.
A lvice místo apoštolů pustil do světa.
Čas, ty můj Nejdražší,
nás zanechal v přítmí atria
klečet na kolenou.
Tajně se má ruka
dotkla tvé.
|
