na další stranu
Vladimír Stibor
 POZDNÍ ČAS
Najednou jsou sny
a pak příměří.
Bohyně spící v naší posteli;
pod dekou chrání pomeranče,
svá údolí,
šerpu kolem pasu
vyšívanou černomodrými hvězdami.
Přicházejí poutníci,
občas tuláci
i všelijaká zvěř.
Cítí neklid a napětí,
zda nepřišli příliš pozdě.
VÝMĚNA
Jsme polozločinci;
nebereme vážně Kainova znamení
v zahradách,
krmíme kozly petrželí
nahnilým ovocem;
tam také mnoho užitku neuděláme.
Jsme darebáci od pohledu;
na rtech jizvy po polibcích,
na stole pohanské misky soli,
napůl vysypané.
Jsme smilníci -
za jednu Ledu s labutí
bychom odložili cestu do ráje,
vyšlapané schody do vyhnanství
a kamínky z dětství?
Mohli bychom na ně zapomenout,
ale ne vysypat a odložit.
Nejhorší ze všeho,
co nás mohlo potkat,
tak toho jsme dostali
nejméně stonásobně.
Možná jsme ani nepoděkovali
Kdosi přiběhl se zprávou,
že Mléčná dráha tak hustá zase není,
ale že je zapotřebí vyměnit kolo
na Malém voze.
Já vím,
za chvilku potěšení.
O ZEMI PŮVODU
Jsou země původu,
planiny až příliš zakázaných krás;
existují i řeky z neznámých důvodů
pramenících těsně vedle nás.
Rozeznívají tím chrámy soutoků;
čpícího bahna, šedých volavek.
Z plujících rákosových ostrůvků
tmu, ach bože, uvádějí ve zmatek.
Bojí se mnohé vysvětlit,
číše holou dlaní vyčistit,
dolít mešní víno z černých ostružin.
Na dně a ještě hlouběji má trilobit
zjasněné noční vidění jak rys ostrovid.
Vrhá se jako poslední do jitřních kin.
V Nechvalicích dne 23. července 2026
|