na další stranu
Tomáš Mladějovský
PAŘÍŽSKÁ
Tak tudy šla historie Golemova,
řekl by klasik…
a egyptské dámy si sem dnes chodí kupovat klobouk,
aby byly jak se říká „šik“
a parfém a kabelku a střevíčky,
to, aby si je pak,
po kávě, koštnutí hruškovice od Barona
a lžičce černého kaviáru se snítkou citrónu
v ledové tříšti
o patro nebo dvě výš
a o jeden, či dva domy vedle
u mladého milence,
židovského nebo křesťana,
mohly zase lascivně zout…
Kdo ví, jak to je…
Lodičky jsou za roční platy
nadějného biologa z Ledče
a parfémek za tucet důchodů moravského profesora kybernetiky.
Co na tom sejde! Dělej, ty můj divochu,
teď si nebudeme povídat a snít,
jsem mladá a tahle pražská ulice je prostě cool!
Chce se mi žít!
Jak křehce průsvitná je hranice
mezi tím, co tu je
a co tu kolem Pařížské kdysi bylo...
Šest set třináct pravidel se rozpouští v mámivé duze Prosecca
a z té původní Prahy toho v těchto místech mnoho nezbylo...
Šoa, nahořklá děsivost, dnes možná jen potlačená vzpomínka…
Snad přeci…Staronová…
a v ní hliněný Golem na půdě.
Vždycky, když jdu kolem,
tak ho slyším, jak šeptem říká:
„Všechno si pamatuju,
ale nikoho to nezajímá,
myslí si totiž, že jsem replika!“
|
