na další stranu
Tomáš Mladějovský
TO PODSTATNÉ NOSÍME V SOBĚ
Když už nepíšeš básně,
tak si piš alespoň deník…
Vím, doma se špatně píše,
tak skoč na pivo nebo prubni bary
a u toho tajně sni,
třeba o brunetkách.
V tlumeném barevném přítmí
nikdo totiž doopravdy neví,
co si myslí freudovský
dělník slova.
Madam, vy ze mne máte strach?...
procedí hlubokým hlasem bohémský puntičkář…
Ona se pousměje
a řekne:
Ach, myslím, že ho máte vy,
ale kdo ví…
A za to víno vám děkuji!
Když někdo smuten je
i v těchto veselkavých dobách,
nemá štkát jako ta hysterka
ve Felliniho Silnici.
/Dívka usedavě pláče. Prší.
Černobílá němohra k uzoufání.
Zampano je bezesporu cholerik.
Ona zcela podlomena
usedá na chodník.
Slzy na tváři,
slzy v krajině,
nemá to řešení…/
Neorealismus se tváří tak pravdivě,
až to vlastně pravda není
a milenci zapomínají,
kdo z nich byl ten větší podvodník…
Když někdo radosten,
netřeba se řehtat
jako postarší klauník,
šašek v cirku Svět.
Ten pán s tím velkým červeným nosem
rozesměje hned.
Děti však netuší,
že mimo šapitó je převelice smutný.
Pije absint.
Před i po,
jen neví, kde je střed.
Staví si Depresárium.
K uchechtání pomník…
Pěkný sice na pohled,
ale nevonící květ.
Některé věci se ději v tichosti
a v tichu, šeptem nebo beze slov.
Pojďme se projít smíchem k pláči,
postát chvíli ve svém stínu
a dotknout se ho…
Přežijeme-li,
změní nás to.
|
