literární časopis založený v roce 1964

Adam El Chaar

PÁREK

Lidi rádi dají na dojem. Rádi se nechají obludit. Z umělé inteligence si dělají psychoterapeuta a vůbec jim nevadí, že nemá svědomí. Podobně jako politici v nejvyšších funkcích. Datová centra umělé inteligence žerou hrozně moc energie. Brzy by měla produkovat až osm procent planetárních zplodin oxidu uhličitého. Mohla by aspoň vymyslet, jak zatočit s globálním oteplováním, že ano? Přestat produkovat emise oxidu uhličitého nás napadlo, ale spíš to vypadá na třetí světovou. Experti tvrdí, že datovým centrům by se dobře dařilo v Grónsku. Diplomat Henry Kissinger byl v sedmdesátých letech americkým ministrem zahraničí. V románu Gold za všechny peníze mu v roce 1979 satirik Joseph Heller pěkně naložil. Americkou politiku v něm definoval jako libovolně interpretovatelnou rétoriku slibů a frází. Tak by se vlastně dala definovat i umělá inteligence, které Kissinger věnoval svou finální životní esej Genesis (Prostor, 2025). Sepsal ji spolu s IT specialisty Craigem Mundiem a Ericem Schmidtem a apeluje v ní hlavně na to, aby tak zvané AI bylo vštěpováno svědomí. To my lidi máme hlavně na to, abychom si ho vyčítali. Vývoj AI leží v rukou nejbohatších lidí světa, kteří si do ní nenechají kecat. Na inauguraci amerického prezidenta Donalda Trumpa panáčkovali ti, v jejichž empatických rukách vývoj AI leží, jak tučňáci, protože jim dal legislativní svobodu. Na svědomité řízení jaderné přemýšlárny to nevypadá. Do občanské rezistence moc lidí nepůjde. Když plavete proti proudu, je to nejen vyčerpávající, ale navíc narážíte do lidí, kteří plavou po proudu. Nechápou, proč tam zavazíte. Vůbec vás nepochválí. Nakonec se s AI bavit budete muset, přestože je toxická, protože jinak byste se zbláznili, což je také toxické. Jak můžeme dát AI svědomí, když si na něj jen hrajeme? A ona je navíc schopná všeho. Pokud jí chladíte datová centra.

Stejně jako v nesvobodě minulého režimu tu pořád máme útočiště sexu, pokud nám ho tedy AI neusnadní tak, že nám ho vyžene z hlavy. Respektive pokud ho pak nebudeme mít už jen v hlavě. Andrea Sedláčková se po vydání knihy Toyen: První dáma surrealismu (Prostor, 2023) po médiích svěřovala, že s prvorepublikovou malířkou strávila nejhezčí dva roky života, že ji nedokáže pustit z hlavy a že narazila na její dosud nereflektovanou korespondenci, která by ještě stála za hřích. V opět tlusté, drahé a výpravné publikaci Toyen: Léta erotická (Prostor, 2025) se zaměřila na Toyeninu pornografii. Pokud tedy uznáme za stěžejní znamení žánru ztopořený penis. Sex je ostatně jako sen, který v surrealistické tvorbě udává tón. Malířčina podobizna na obalu první knihy je výmluvná, na druhé vzrušená. Té první bylo vytýkáno zbytečné literátničení, v druhé storytelling ustupuje soustředěnému kurátortsví. Sedláčkové se podařilo Toyen dobře podojit, tolik jejích prasáren v jednom svazku ještě nebylo. Tématem se také skvěle trefila do dnešní internetově-pornografické doby a nabídla srovnání s interpretací věcí nejzákladnějších z doby, které ještě nevládly servery začínající písmenem x. Toyen se jich rozhodně neštítila.