literární časopis založený v roce 1964

Františka Vrbenská

VÍTR ČEŠE STROMY

Mohla za to sudička, chvátající za podzimního večera ke kolébce v sídle Žerotínů. Kolem brandýského zámku se ženily všechny vichry, i není divu, že průzračný plášť poselkyně sudby uvázl v houštině. Než se vymotala z roští, neštěstí bylo hotovo. Děťátko paní Libuše, jež bába babicí s jistotou předvídala na večer, se narodilo až o půlnoci. Temná hodina přiřkla vymodlené dcerušce kletbu bludné mysli a pozdních příchodů.

Panna Eliška meškávala ke stolu, trpěla posunem v povinnostech, ba chodívala s prodlevou i na pobožnosti. Nedostatek v čase slečna z rodu Žerotínů jaktěživo nedohnala. Osud jí vytrvale podsouval smolné náhody, už co malé dívčičce. Bývala pomalá a přemítavá. Opozdívala se, ztracena mimo svět v zaujetí dětské hry. Elišce jí přiházívalo, co nikomu druhému. Lávky se před ní řítily, zapadaly dveřní zámky, ukrývaly se střevíce. Na svátečním pláštíku se zjevovaly nevhod trhliny a modlitební knížky odlétaly na neviditelných perutích.

Běda, Eliška mrhala cennými okamžiky. Snila v zahradě nad knihou o životě svatých. Zatoulala se do vsi a naslouchala klábosení kmoter. Vytrácela se krmit divoká koťata ve sklepě starého brandýského hradu. Zdrcená paní máti dívenku objevila, jak prozpěvuje nad záhonem růží, hladíc prstem lístky, jak si ochočuje motýla a rozpráví s ním.

Paní Libuše z Lomnice pochopila, že její mladší dceři Bůh pošetil rozum. Nevdá se... pomyslila s hořkostí. Jsouc dvojnásobnou vdovou, odkázala prvorozenému Janovi brandýské panství a péči o sestry, najmě Elišku. S tím paní z Lomnice zavřela navěky oči - první obyvatelka krásné hrobky Žerotínů, kterou její syn nechal vystavět v sadu.

Eliška odrůstala. Odhodlaně válčila s časem, neúprosným a záludným. Ochotně převzala dohled nad domácím hospodářstvím, než se Jan ožení. Chodila spát později než poslední z čeledi: vždycky jí zůstalo něco dokončit. S úderem půlnoci se rozvinulo klubko vlny, ulétla pěnice z klícky, zatoulaly se právě sepsané účty. Když cestovala, rozlévaly se do silnic potoky, koně ztráceli podkovy, kočár zákolníky; i dostavila se vprostřed slavnosti. Začasté přibírajíc povinnosti za jiné, nedostála svým, pak se začetla do moudrých knih... Hodiny se proměnily ve vodopád a sněhovou lavinu.

Je s podivem, že slečna ze Žerotína nalezla nápadníka. Zpozdivši se s návratem z projížďky, zavítala za bouře na blízkou lhoteckou tvrz. Panoš Václav Sudlička ztratil srdce pro něžné Eliščiny oči a hebké vrkoče. Jan ze Žerotína však nesvolil ke sňatku své sestry s mládencem nedosti urozeným, chudým jak lipka v poli, vždyť maličký majetek Sudličkovy Lhoty podědil starší z bratrů, Diviš. Panna Eliška, vzdorujíc, se své lásky neodřekla.

Václav se své vyvolené vytrvale dvořil. Eliška věrně čekala po několik let, i když panoš odtáhl s vojskem císaře Maxmiliána do Uher. Bůh jej ve válce s Turky chránil, a Eliščina víra. Před svatou Markétou léta Páně 1566 došel na Brandýs tajný vzkaz, že se Václav Sudlička vrací živ a zdráv. Eliška jej má čekat po klekání na brandýském hradě, tehdy už zpola opuštěném. Poprvé se panně ze Žerotína podařilo obelstít čas. Přibyla na hrad před určenou hodinou, duši zmámenou nadějí a touhou.

K půlnoci dorazil Václavův služebník. Panoš ze Lhoty prodlel navždy: v dusném podvečeru se osvěžil lázní v proudu Orlice. Co nedokázaly meče pohanů, způsobila chladná, prudká řeka. Panna Eliška oblékla černý šat.

Stárla.... Vždy hovorná a vlídná chodívala brandýským zámkem, stále o nějakou chvíli později. Tu se zdržela u nemocného, tu sepisovala nábožná rozjímání, tak prodchnutá čistou vírou a malým ohledem na věrouku, že přísným českým bratřím, kteří přicházeli na panství, připadala kacířská.

Když Eliška ochuravěla, povolali kněze. Před jeho příchodem vstala z lůžka, těkavá a a svéhlavá, jak vždy bývala. Dobelhala se do kuchyně v záležitosti správné přípravy zajíce s černou omáčkou. Zatímco kněz pohněván čekal před její komnatou, šedivé slečně se v horké kuchyni zatmělo před očima, do tváře dýchl ohnivý vítr a srdce naběhlo vřící krví.

Eliška ze Žerotína zmeškala poslední pomazání.

Uložili ji v zdobné cínové rakvi do hrobky v bývalé zahradě. Přibyly i další schrány do společenstva zesnulých; Eliška však v nehmotné podobě opouštěla posmrtné lože. Jak ji stihla bez příčiny zlá sudba při zrození, přisoudil jí osud prokletí v hodině smrti. Odešla nezbavena nicotných, pošetilých hříchů staré panny.

Bělavý přízrak, spředený z cárů mlhy: bloudívala chodbami starého hradu. Nahlížela do zámeckých síní, proplouvala mezi staveními, po březích řeky, svěžími lesy. Strašidlo milé a neškodné, vracívala se na kohoutí zavolání do zahrady ticha. Kupodivu neuškodilo, jestli se za kuropěním maličko opozdila. Zkusila prodlít o chvilku déle... Zprůzračněla v závan slézové vůně. Slunce ji prosvěcovalo jako křídla vážky.

Přebývala tak po blažených pětačtyřicet let. Nikomu nevadilo, že se zdržuje, Bohu ani ďáblu; natož lidem. Čas nad ní pozbyl moci. Účastnila se s tichým potěšením, nikým neviděna, dění na brandýském panství, všech hostin, svateb i křtin, pobožností Bratří podobojí. Stačilo, když se během dne na chvíli vrátila a ulehla na své rmutné lože v hrobce.

Nezměnilo se mnoho ani po prohraném povstání českých stavů, od nějž se její prasynovec Karel starší ze Žerotína rozumně odtáhl. Jen úzkost přibyla nepokojné Eliščině duši. Zato si studovala v písemnostech biskupa bratrské víry, který nalezl na brandýském majetku útočiště i druhou choť Dorotu. Po šest let se Eliška průvanem nechávala vnést do chalupy pod Klopoty. Nahlížela přes rameno statného muže ostrých rysů. S obdivem a krůpějí závisti čítávala přibývající řádky mravokárných rukopisů.

Biskupa Jana Amose vtáhlo bludiště zmateného světa. Prasynovec Karel opustil zemi, Bratří byli vyhnáni, zato přicházela vojska. Kraj temněl a zpustl, osiřel hřbitov a hrobka Žerotínů, zasypaná troskami kostela svatého Jana Křtitele. Sto let odšumělo jako řeka... Eliška přebývala na zchátralém hradě, vzpomínky z dětství jej oživovaly. Místo zámku stály měšťanské domky. Hřbitov se změnil ve farskou zahradu, nad hrobkou přežvykovaly farářovy stračeny.

Ve svém snění přehlédla Eliška, že se po zahradě rojí rozčilení lidé. Když se mezi ně vmísila, bylo už pozdě - vetřelci šmejdili po znovuotevřené hrobce, tahali ven rakve a prohledávali ostatky. Z napůl zpráchnivělých Eliščiných kostí sebrali křížek malé ryzosti, zdobený perličkami. Za trest jim alespoň nafoukala píchání do uší.

Drzouni se vzdor nasazeným hlídačům hemžili po farské zahradě přes dvacet roků. Přetahovala se církev s brandýským panstvem - o výtěžek za rakve reformovaných pánů, kacířů, nehodných posvěcené země. Eliška zlostí skoro nemohla do hrobky. Raději se těšila z her dětí, z proměn nebe, stromů a luk... až nastalo nové jaro.

V zahradě kvetly zlaté dukáty smetanek, děvečka z fary otrhávala křehké listy králíkům. A přišlo pár chlapíků, naložilo cínové rakve pánů ze Žerotína na vozy. Předtím sesypali trosky těl do jediné dubové schrány, kterou uskladnili ve staré hrobce, nahrubo kryté fošnami. Eliška se dostavila až příštího rozbřesku. Těžko o duchu tvrdit, že ztuhne - nuže, slečna z brandýského hradu zkoprněla.

Cenila si ušlechtilého důstojenství svého rodu. Cítila stud před vážnými mrtvými, ona, jediná odsouzená k věčnému neklidu. Teď se ocitly kosti vznešených příbuzných v neřádném zmatku. Přemítajíc, obhlížela obsah schrány. Běda - které lebka jí náleží? Snad tahle... a kde jsou ostatní části? Nepoznávala je... Nezdržet se, mohla si je alespoň poznačit.

V hlubokých úvahách strávila na schráně s nebožtíky další tři dny. Ztráta zbytků těla ji neosvobodila z prokletí. Naopak, zřejmě ztížila spasení. Venku pršelo, do hrobky pronikal vlhký chlad. Dřevo laciné rakve brzy ztrouchniví a shodí kosti Žerotínů na zem...

Zavál břitký jarní vítr a odnesl Elišku s sebou.

Ovocné stromy v brandýském okolí čas od času zlobívají. Někdy nestačí včas kvést, jindy se zpozdí s ovocem, či zapomenou opadávat. To se v jejich koruně nakrátko usadil Eliščin duch.