na další stranu
Ota Karel
NEVIDÍM DO ŽEN
Hrdlem si zase už proháním kofein.
Do hrnku nevidím. Tak jako do žen.
Myšlenka přichází snadná a plodná
jak lehce dohlédnout v hrnku až do dna.
Instantní kávu mám, v ní lógr žádný.
Vypiju hbitě. Hrnek je prázdný.
Plácám se po plecích. Šlo to tak snadno.
V rozpacích ale zřím kafáčku na dno.
Jakou to všechno má vlastně cenu?
Přemýšlím marně, jak vypít ženu.
ZLOMENÁ KŘÍDLA
Bylas můj anděl.
V miskách tvých očí
jsem se kolébal.
V proudu tvých vlasů
šeptal jsem svůj živý sen.
Pro každou noc a každý den.
Jen plavý cit a žádný hřích.
A pochyby i tichou bolest
skrýval jsem tajně v křídlech tvých
chladivých, snících, andělských.
Tišivý vánek.
Doteky prstů, staccato slov
výboje rozpálených čel.
Pak nebylo však z čeho brát.
A čas, jak by se rozpomněl
a spěchal dál bez ohlédnutí.
Tvých křídel šum pak přestal vát
a já pochopil věčný řád.
Kdo nedává, ten nesmí brát.
A kdo miluje, měl by dát
víc než jen slova plamenná.
Jinak mu z lásky v těžkých dlaních
zbydou jen křídla zlomená.
KDO MÁ PRAVDU
Pár dronů, pár bomb
pár potopenejch lodí.
Tak už to prostě bývá
tak už to na světě chodí.
Je vcelku jedno, jestli jsi
demokrat nebo nácek,
pravdu má přece vždycky ten
kdo třímá větší klacek.
Pár tisíc mrtvejch
spáleniště, krátery, ruiny
jedno je, zda zhebne viník
nebo ten bez viny.
A nezáleží, jestli jsi
demokrat nebo nácek
pravdu má přece vždycky ten
kdo třímá větší klacek.
ČERVENCOVÁ
Slunce se lepí na kůži
jak horký vosk a marné touhy.
Oči oslepil rudý jas
já vidím jenom šedé šmouhy
jsem sám a nikde lidský hlas.
Jenom ta kovadlina žhavá
v mé hlavě neustává
ten letní tvrdý rock
co vytlouká svůj rytmus
na řeku, na potok
to nebe, které z jezer pije
svůj denní šálek čaje.
Jsem jako zpitý z těžkých vín
poledne se mnou poker hraje
a nikde ani mráček
a nikde žádný stín
pod nohou prach a tvrdá stébla trávy
skloněné klasy obilí
slunečnic vzpřímené hlavy
mlčení cvrčků
vrásky na všechny strany.
A já se taky zříkám slova
a zbývám rozedraný.
CHCETE-LI
Napíšu báseň, chcete-li
o větru, který ševelí
a který nikdy nepoví
o láskách v stinném vrboví
o vánku, který slunci plách
a skryl se tiše v osikách.
Napíšu verše, chcete-li
o žáru, co se tetelí
nad rozevlátou vinnou tratí
dříve, než slunce stíny ztratí
a den se k spánku uloží
do šípků, trnek, do hloží.
Napíšu rýmy, chcete-li
o západu, co zavelí
soumraku, který kvapem šíří
přetichou píseň netopýří
a světlo luny dává v plen.
A potom z básně zbude jen
večerní sen.
|
