na další stranu
Miloň Čepelka
Milý Ludvíku, je to jen pár paběrků z mých nejnovějších sedmnáctek, jimž sice říkám haiku, ale čert ví, co to vlastně je. Ahoj, mám Tě rád. Miloň.
HAIKU
Často mi stačí
otevřít si noviny,
a tonu v pláči.
V potoce tady
bývaly škeble. Změna:
Špinavá pěna.
Tryzna za tryznou.
Pozůstalí přátelé
se zas nalíznou.
Jak dlouho ještě?
Prý do příštího deště.
Tak dost věštění!
Život se má brát
vesele, jenže mně se
nechce z postele.
Sliby, lži, žvásty,
jediným slovem cancy,
vše v jednom ranci.
Razítko čili
štempl smí v té říši mít
snad každý lempl.
Zkusil se ukrýt
za bič, zkusil i za šíp -
marnost nad marnost.
Omar se má. On
může dostat od otce
darem - ó - harém!
Slunce se nemá!
Spaluje samo sebe,
to musí bolet.
Rozpovídal se,
ale neznali ho, tak
neposlouchali.
Přišla ta trapná
hodina, a rázem je
z hajzla hrdina.
Doma je doma,
ale někdy se zkrátka
musí za vrátka.
Prosím vás, lidi,
nebuďte škarohlídi,
život je zázrak.
|
