na další stranu
Miloň Čepelka
***
Lidé na všechno zapomenou,
ty však se, drahá, rozpomeň,
tys musela být pra-pra-ženou,
jež starala se o oheň,
neboť jen ty, ach, plamen ve mně
umíš tak zplna rozdmychat,
až hoří nebe, hoří země
a já jsem jeden žhavý chvat
stravující se do popela,
jejž ranní vánek rozptýlí...
Že ses tak věrně rozpomněla,
jsem láskou k tobě opilý.
***
Není to možné, ale je to,
a v tom je boží tajemství.
V duši mám ještě horké léto,
a na těle už jíní tkví.
Čas nemůže se nikdy vracet,
protože není žádný čas.
Stačí strach strachem neuplácet
a smrt se stane jednou z nás,
ochránkyní a kamarádkou,
s níž dá se přejít každý práh,
současně dcerou i zas matkou
na křižovatkách hvězdných drah.
***
Ó hlavo,
je tak bolavo!
Srdce
vydané Smrtce.
Krása
mě drásá.
V ránu šedivém
div za divem.
Kovářka láska,
ohňostroj okují,
ve výhni praská,
já jen děkuji.
***
Jen přejde kolem,
hned probudí bouři.
Ač nejsem Golem,
z čela se mi kouří.
***
V určité chvíli začínáme žít
jen ze dne na den,
odmotáváme nezměřenou nit
z posledních přaden.
Čteme si v moudrých knihách o smrti
a v pachu prachu
zbavujeme se, než nás uškrtí,
strašného strachu.
***
Bolíte mě, tak bolíte,
i když už nejste z Lolítek.
Mám v srdci rokli. V rokli té
škrábe mě trní do lýtek
a krev, co prýští,
doufá v příští
trojsečné bolesti,
jež vedou ke štěstí.
***
Jen se tak opřít o tvůj stín,
být jako pěna,
užívat si
té blízkosti
a plavé vůně...,
pak obejdu se bez hostin,
a přece budu
víc než král
na přepychovém trůně.
***
Mám pocit zvonu na věži,
jenž hrozí se,
že spadne,
že je té věži přítěží.
A hlubiny jsou zrádné.
Ty jsi ta věž,
já zvon, napůl už puklý.
A sny,
všecky mé krásné sny,
jsou lež.
A posměváčci do houfu se shlukli,
pískajíce a cloumajíce
lanem, na němž jsem zavěšen.
Nezazvoním už nikdy více,
ba nevydám už ani sten.
Až přímo z hvězd
jde na mne trest.
|
