Jan Mach

PORNOHEREC NA PENZI

ilustrace Josef Mžyk

Do Adély, nejkrásnější multimediální umělkyně na světě, jsem se zamiloval na jaře před půldruhým rokem. Vlastně jsem se do ní zamiloval už dřív na jednom sympoziu (zajímalo mě coby novináře a sběratele) v Třeboni. Protože Adéla byla o třicet let mladší (což bohužel trvá) a její kamarádky mi namluvily, že je vdaná, jen jsem bezeslova zíral na vysokou, štíhlou, zrzavou a oduševnělou krásu, která se nosila sálem ubytovny stejně plaše a stejně pyšně jako plameňák.
Právě tam (ještě dřív, než mě poprvé zradilo nemocný srdce) a právě tehdy jsem s plnou intenzitou pochopil, že jsou na světě věci, plameňáci a lidi, s nimiž prostě už nikdy nebudu prožívat společný příběhy. A poněvadž jsem to poznání považoval za definitivní a nejstrašnější v mým životě, ohromující (i ochromující) stejně jako Adélina krása, k překvapení všech jsem se nečekaně rozloučil. A ještě v noci se vrátil do Prahy.
Samozřemě že všechno dopadlo jinak. Seznámil jsem se při práci s jinou umělkyní, Dádou, a potřeboval od ní fotografie pro nějakej článek. Na cédéčku jsem nejdříve našel Adélu. S očima, kvůli nimž se skáče z Nuseláku. "To je má mladší sestra," řekla Dáda.
Zůstal jsem v šoku asi vteřinu. Okamžitě jsem se rozhodl, že tohle není náhoda. Podle Golda: "... jeho důvody byly emocionální a on dospěl k názoru, že emoce, zvláště jeho, mohou představovat tu nejvyšší formu racionality."
Adéla byla stejně racionální jako my s Goldem. Během prvního společnýho jarního odpoledne, který se protáhlo až do rána, mi vtrhla do života smršt, jakou jsem nikdy nezažil. (Pokud zažil, zapomněl jsem. Odpusťte Ivanko, Alice, Miluško, Maruško, Medvídku, Janičko, Andulko, Haničko...)
Pamatuju se, jak mi v noci několikrát přinesla vodu, aby mě vzkřísila. A pak mi vysvětlila, tak bezelstně jako kdyby se chtěla taky napít a tak precizně, jako kdybych se chystal řídit letadlo, svý další erotický přání. Měla jich asi padesát čtyři.
Když jsme se ráno vypotáceli z penzionu, kde jsem tehdy bydlel, zašeptala mi jeho majitelka (jíž se všechna zrzavá krása světa slila v jednu): "Paní Aňa může přijít kdykoliv. Nebudeme ji zapisovat. A ubytujeme vás v podkroví, aby nebudila hosty."
Byl jsem neskutečně pyšnej, přestože je Adéla krásnější než paní Aňa.
Žila u rodičů na vesnici a když jsem pro ni jel, abych si ji odvezl domů, nedokázala mi popsat cestu. "Až dorazíš do Olovnice, vysvětlovala mi, zeptej se lidí, jestli někde nepotkali Hubenou (myslela sebe) a Tlustou. To je má kamarádka Zuzana. Jinou tam nemám."
Okouzlen tou naivitou jsem hned nato složil verše, který mi měly při hledání Adély pomoci:

Prosím Vás, nešly tu kolem Hubená a Tlustá?
Má rána jsou bez nich studená a pustá
Vyřiďte to ale jenom Hubený
Tlustá, to je její poznávací znamení
Krásný jsou obě
ale jen s Hubenou chci jednou ležet v hrobě

Cestou jsem v Otvovicích zastavil vedle okatý fešandy a ptám se: "Slečno, prosím vás, kudy na Olovnici?" Byla to Lucie Bílá a já ji, před očima Hubenou, nepoznal. (Něco podobnýho, ale s opačným znamínkem, jako když zaslepená recepční poznala v Adéle paní Aňu.)



Ke společnýmu hrobu, kterej jsem přivolával svým veršováním, začalo bejt výrazně blíž s prvními lítajícími talíři. A ty se na našem zamilovaným nebi objevily brzo, protože Adéla chtěla vládnout celýmu našemu světu, od předsíně po postel.
Bobina byla na prázdninách u babičky a její maminka, vášnivá vyznavačka životních radostí (sex, tanec, hospoda, travka, muzika, piko, kuchyně, příroda, sex a ještě jednou sex) žila představou, že láska je, když se tohle všechno děje od rána do večera ve dvou.
"Teď na sebe máme tolik času, Vojto."
(Ale v ateliéru to většinou ve dvou nefunguje, Adélko, i kdybys na mě dělala sebezamilovanější oči a nadějně vrtěla tím svým kouzelným zadkem. Moc se tam nezdržuješ, viď?)
Když jsem ji místo za stojanem načapal v hospodě, hbitě mi spočítala, kolikrát mě v posledních dnech udělala a jak málo měla, chudinka, ten tejden orgasmů! Tak zaskočila aspoň na pivko...
(Doufám, že ne na piko, Adélo!)
Ale stejně je chudinka, říkal jsem si. Fakt těch orgasmů měla málo! A já si ani neudělám čas, abych ji přivázal k posteli, když to tak moc chce, sešlehal ji páskem a jen tak lážoplážo ji znásilnil... zadními vrátky, jak říkala roztomile. Co by mi to udělalo? Nevymyslela to snad hezky?
Když jsem zanechal sebezpytu, jasně se přede mnou začínala rýsovat cesta do pekel. Neboť jsem Adéle začal věnovat všechen čas, lásku i peníze.


"Já jsem tvoje žena!" zavyla strašlivě, když jsem se jí chlubil pozvánkami na výstavu, který jsem nechal udělat pro její kolegyni Vavrečkovou. A pozvánky vyletěly z třetího patra na ulici jako hejno vyplašenejch holubic.
(Žena? Ale manželka ještě ne! Tak, Adélko, nepřeháněj!)
Věřil jsem Adéle, když mě přesvědčovala: "Budu se o tebe starat až do smrti!" Zjišťoval jsem, že všechno, všechno... je u ní naplno. A už jsem uhnul dalšímu lítajícímu talíři. Okno se vysypalo a já tu smrtku slyšel, jak se pochechtává za dveřmi.
Nechápala, jak jí dokážu s přehledem lhát. Jak si to vůbec můžu dovolit? Proč nejsou peníze na nájem? (Jsem po rozvodu. Utekly čtyři měsíce a tys zatím nepřinesla domů ani korunu, miláčku. A já živím ještě Tomáše, co se ve dvaceti blahosklonně rozhodl maturovat.)
A co všechno vlastně pro Vavrečkovou dělám? Proč lžu? (Proč? No prostě se chci vyhnout scénám, Adélko. Nemůžu za to, že nesnášíš tu mou nadrženou fanynku - jak jí říkáš. A to nevíš, jak tě vidí ona! Zacpi si uši! (Vavrečková vidí Adélu jako zrzavou veš, která mě vysaje a odhodí.))
Ach, umělkyně!
Kritizovat Adélu nešlo. Přece ji miluju! Nebo snad ne?
Pokud jsem multimediální umělkyni nechápal delší dobu, byla schopná prásknout dveřmi a letět tam, kde jí rozuměli. Většinou do první putyky. Jednou se její cesta za pochopením protáhla na tři dny. Vrátila se opilá, špinavá, bez peněz na materiál od babičky, s potrhaným oblečením a pokousanou zadnicí.
Samozřejmě že jsem jí to rychle vrátil. Šílela. "Jak sis to... mohl... mohl dovolit?" dusila se.



Není to tak dlouho (Adélu jsem ještě nesbalil), co jsem ležel na kapačkách a doktorka, která sledovala můj tlak (200/300), šeptala kolegyni: "Ten do rána umře." Na lůžku jsem složil popěvek o cestě do pekla. Na nebe jsem se tak nějak necejtil a myslelo mi to náramně jasně.
Že umřu mě totiž ani na okamžik nenapadlo. Utekly už tři roky, tak sem se satanskými verši!

Když jsem se chystal do pekla
klidný jak náhrobní kámen
zjistil jsem, že's cestou utekla
že teď je se mnou amen

Pohnout tím těžkým kamenem
na vlastním zeleném hrobě
snažím se v srdci zničeném
smrtelnou láskou k tobě

Pekelná nuda bez tebe
tíží mou duši temnou
z hrobu se vydrápu do nebe
za trest tam půjdeš se mnou!

Vydrápal jsem se, ale žádný nebe to není. A na kterou jsem myslel? No přece na všechny a hlavně na tu první, Madlu. Co se mi o ní zdává, když je mi nejhůř.
(Já vím, že ty pekelný verše jsou na tebe jak ušitý, Adélko, ale to jsi ještě nebyla na světě! Tak se netlač! Jsi nejmladší, hybaj na konec řady! Tohle je Madlina kapitola.)

Svý srdce jsem nechal u Starýho Labe
bylo jí patnáct, mě taky
nad námi táhly stříbrný mraky
je to tak dávno, stejně mi někdy hrabe

Pořád někde hledám tu Madlinu zrzavou hlavu a její šikmý fialový oči, poněvadž měla korejskou babičku (děda si ji přivezl ze Sibiře jako válečnou trofej). Z Madly mi hrabat nepřestane. Šestašedesátej byl můj nejšťastnější rok, Adélko. Od tý doby je všechno jen na pokračování.
(No, všechno ne, Adélko. Chtěl jsem tě trochu popíchnout.)
Ne, opíchout ne... Popíchnout! To slovo sem sedí. Madla byla tak krásná, že se kvůli ní servali blbci ze tří vesnic na nože. (Byl jsem tam taky. Nikdo z nich nevěděl, že už to mám v kapse. Píchli by mě na fleku.)
(Já vím, Adélko, že jsi jednomu klukovi rozbila o hlavu půllitr a druhýho málem podřízla pivní sklenicí. Jsi taky dobrá!)
Ale Madla byla první.
První kluk mý mámy se jmenoval Míša Lopatka. V roce čtyřicet pět (bylo jí čtrnáct) proseděla na kameným sloupku Lopatkovic plotu několik měsíců a čekala, až Míša půjde od nádraží. Nikdy nepřišel. Zplynovali ho v lednu 1943 rovnou z transportu. O skutečným pekle ovšem dokáže napsat jen málokdo. Já o něm jenom kecám.



Na zrzky nejsem zatíženej jen já. Můj někdejší přítel Klepetko, alkoholik, chodil za jistou Kačenkou Růžičkovou. Chtěl za ní jít i ten večer, co jsme spolu seděli U vystřeleného oka. Ale rum s pivem ho vyřídily rychle a spolehlivě a tak jsme tam spolu pili a žvanili do tý doby, než se objevila Klepetkova manželka Jolana, která znala mužovu oblíbenou putyku, a zavelela: "Domů!"
"Já domů nemůžu," namítl Klepetko. "Já jdu ještě za..." a odmlčel se, protože mu došlo, že prozrazuje víc, než chtěl.
"Tak ty chceš jít zase za tou kurvou Růžičkovou?" osopila se na něho žena.
"Jolano, prosím tě, klid," namítl jsem. "Sedíme, pijeme, kecáme. Za jakou Růžičkovou, prosím tě?"
Dobře jsem věděl, za jakou. A Jolana taky.
"Za tou píííčou vobarvenou zrzavou!" vykřikla zoufale na celou hospodu
A to neměla dělat, protože v tu chvíli všemi napadanej záletník a ochlasta, jemuž byly pití a Růžičková denně otloukány o hlavu ze všech stran, se trochu přeslechl a měl pocit, že jeho manželka udělala chybu. Chybu a on je v právu! Spravedlivej, skvělej a důvěryhodnej Klepetko, jakým vždycky býval a je!
"Co lžeš?" vstal rozhořčeně od stolu. Zakymácel se. Narovnal se. Vypjal hruď. A zařval hromovým hlasem: "Co lžeš? Kačenka ji nemá zrzavou! Kačenka ji má černou!"
Co dodat? Kdyby si ji Růžičková holila, nemuselo u Klepetků dojít k rodinný tragédii.



Malá Adéla byla samá kost, vychrtlá, zrzavá a pihovatá. Děti jí tloukly a rády ji neměly. Všechno za ni musela řešit starší sestra. "Jak se ukázal nějakej problém, Adéla si stoupla do rohu a řvala tam tak dlouho, dokud jsem nepřišla," řekla mi jednou Dáda.
Adéla byla nejradši, když jí někdo dal papír a pastelky a ona si sedla na podlahu a kreslila a kreslila a kreslila...
Táta se ožíral a mlátil mámu. Učitelská rodina. Jednou mámě roztloukl hlavu do krve o zeď. Cestovaly všechny tři po ubytovnách tak dlouho, dokud další táta holky neadoptoval.
Dostaly se na stejnou střední školu. Adéla tam postávala v rohu a řvala. Dáda vyzkoušela, co s ní udělá durman a na dva dny oslepla .
Jednou měla Adéla pocit, že ji spolužáci začínají brát a že jí vymyslely přiléhavou přezdívku. Byla šťastná. "Nepůjdeme do klubovny, v rohu zase skuhrá Smrt," zaslechla. Svěřila se dojatě Dance.
"Neříkaj ti Smrt, ale Zmrd, ty krávo" utřela ji sestra. "Jestli chceš, ubalím jointa..."
Během jednoho roku se stal Zmrd nejkrásnější holkou na škole. Jednou zase takhle pořvával v rohu a sbalil ho Emanuel, kterýho chtěly všechny holky. Francouz. Hned na poprvé prožila Adéla s Emanuelem orgasmus, co vzbudil celou ubytovnu. Chodili spolu tak dlouho, dokud Francouz navždy neodjel.
Adéla měla na průmyslovce po Emanuelovi další kluky, ale z nich milovala jenom mystika Janďourka. Chodil v sukni a tělesná láska ho nezajímala. Hulili marjánu. Janďourek se nakonec odstěhoval do lesů. Adéla se rozhodla pro odchod do Ameriky a vydala se tam z Janďourkova lesního doupěte v Orlickejch horách pěšky.
K Praze došla za čtrnáct dní. Na druhý straně silnice zastavilo auto s tátou, mámou a Dádou, kteří ji jeli hledat.
"Netrvalo ti to do Prahy nějak dlouho?" ptal jsem se jí.
"Tohle jsem ale ještě nikdy nikomu neřekla, Vojto."
"No tak..."
"Vzala jsem to stopem přes Pardubice. Zatáhli mě do bordelu. Jenže já sbalila šéfa. Za dva dny utekl od manželky a utratil se mnou všechny peníze. Ve Varech nás vyhodili z hotelu, že jsem u toho moc řvala. Pak ten chlápek už neměl vůbec žádný prachy. Říkal, že jeho žena podala žádost o rozvod a že se zastřelí. A že nechápe, jak mohl bejt tak blbej a zničit všechno, co budoval, za pár dní."
(Já to chápu, Adélko. Když jsme spolu vyšli před dům a tys mi u zastávky tramvaje řekla: "Myslím, že jsem se zapomněla obout," stála jsi tam bosá a objímala mě, miloval jsem tě úplně nejvíc.)



Koncem července jsem ji vezl za babičkou a zastavíme u takový rozkvetlý loučky, protože se nám chce oběma čůrat. Venku je nádherně. To je něco pro Adélu. Pomiluju ji na kapotě. Než nastoupíme do auta, proletí kolem babočka admirál - takovej krásnej a vzácnej motýl!
"Viděl jsi někdy něco tak nádhernýho?"
"Tebe," odpovím pohotově, neboť tuším nějakej malér. Ale Adéla už běží za babočkou... a běží a běží. Kdepak bych jí stačil!
Hledal jsem ji několik hodin po venkovskejch hospodách. Objevila se až v půlce srpna.
"To máš za to, jak jsi mi zahnul!" vmetla mi do tváře dřív, než jsem stačil něco říci.
"Tu prdel sis taky nepokousala sama!" připomněl jsem jí starej hřích.
"Já jsem, Vojtíšku, mladá," utřela mě krutě.




"To jsou hezký verše, Vojto. Tys měl někdy něco s prostitutkou?"
"Chceš to vědět?"
"Chci."
"Měl, Adélo. Třeba po rozvodu, když jsem potřeboval ženskou, ale nestál jsem o žádnej vztah. Ale jednou z toho vztah byl."
"Už zas kecáš."
"Nekecám. Řekla mi na sebe úplně všechno. Seznámila mě se svejma dětma, který nevěděly, čím se jejich máma v Praze živí. Předtím měla v severních Čechách pět sámošek, ale položily ji velký obchodní domy a ona přišla o miliony a nakonec i o barák, protože si dlouho myslela, že to ustojí. Nevymyslela si to, ukazovala mi fotky. A poznal jsem jejího tátu, kterej měl malej statek a dřel na něm jak barevnej, poněvadž jí chtěl pomoct."
"Ty vole, to je teda doják… Jsi trapnej, víš to?"
"Hm... Myslím, že šlapala vždycky. Byla prachama úplně posedlá. Ale s náma dvěma to došlo tak daleko, že mi začala vyvařovat. Já chtěl sex a ona kecat. Myslím, že jsem se jí moc nevyplatil. A před rodinou mě vydávala za svýho nápadníka."
"A tos jí musel pořád cálovat?"
(No dovol! Přece by mi nedala zadarmo. Copak to byla nějaká kurva?)
"Nevadí mi, že jsi s ní spal, Vojto."
(Měl jsem i jiný štětky, Adélo, a užíval jsem si je... Vím, že ti to nevadí. Sex nepatří k věcem, s nimiž by sis moc lámala hlavu. Chyba je, když ho na mě vytahuješ jako zbraň. Nenechám si nic líbit. I když… možná zase takovej chlap nejsem. Spíš tak někdy vypadám.)




"Prej se snažíte mít další dítě," zaútočila najednou Lucka. "A to si dovolíte takovýhle scény?"
"Protože Vojtu miluju a vím, že by byl šťastnej, bů, bů..."
"A to se jako snažíte pořád?"
"Tak dvakrát, třikrát denně."
"Co? Táta a denně?" zhrozila se má dcera. "V jeho věku?"
"No tohle z něj snad vyrazit dokážu," ohradila se dotčeně Adéla, "když už z něj nedostanu peníze ani na nájem."
"Jsi normální, Adélo? Vždyť táta je těžkej kardiak! Copak nevíš, že odmítá jít na operaci? Chceš, aby u toho umřel?"
"Vojta říká, že by to byla krásná smrt," zasnila se zničehonic Adéla.
(A ty nádherná vdova, Adélo! Musím ti koupit černej klobouk a černej podvazkovej pás. Už nějakou dobu ti ale chci říci, že další děti nejspíš mít nemůžu, i kdybychom se snažili sebevíc. Začínám mít pocit, že jedna z mejch starejch avantýr nejspíš způsobila mou neplodnost.)
("Jen jí neudělej dítě!" zapřísahala mě Vavrečková. "Už nikdy se tý vši nezbavíš.")
"Musím do práce," oznámila najednou Lucka. Došlo jí, že některý myšlenkový proudy se prostě sblížit nemůžou… Ale vezmu si s sebou Ondu s Bobinou, strčím je do podnikový školky. Abyste si mohli všechno vyříkat."




A co je tam o mě? Nevím, zdali jsem tak konzervativní, jak se od Kozoroha očekává a jestli mý vášně proudí hluboko. Spíš si často přijdu tak nějak nepatřičně vytrslej. Třeba, když na mě zničehonic vystrčíš svou růžovobílou zadnici a začneš se vlnit.
Půvabný je, jak jsi nikdy nepoužiješ slovo prdel, ale otevřeně mě žádáš, zda bych ti nemohl vrazit ptáka do zadku. "Přijde mi to takový na dřeň, Vojto." A tvá extáze je opravdu zvířecí. Paní Goodmanová ví, o čem mluví.
"Kdybys chtěl, mohla bych ti tam taky něco strčit," šeptala mi několikrát Adéla. (Nechtěl, Adélo. Je mi šestapadesát a vím, že mám prostatu.)
"Měla bych takovej pocit, že tě znásilňuju. S Danem (milenec z mládí) jsme si to dělali navzájem. Mě to vzrušuje. Nejdřív bych tě spoutala a pak..."
"Nenechám se spoutat, Adélo. Nesnesl bych to, kurva! Kdyby na mě přišla domina s bičem, dožral bych se a nakonec bych ji zpráskal já."
"Nebuď vulgární! Já to přece myslím dobře, miláčku... A nechceš spoutat ty mě, pokousat mi zadek a znásilnit mě něčím, co bude po ruce?"
Párkrát se mi takhle vydala na milost a nutila mě nebrat ohledy vůbec na nic. Někdy naříkala bolestí, ale řičela: "Víííc! Vííííc! Ježíííšmarjááá, Vojto! Miluju tě!"
"Mělas někdy dva chlapy najednou?" napadlo mě.
"Ne. Styděla bych se. Milování musí bejt pro dva lidi, co si navzájem dají všechno. A já ti chci vážně všechno dát." A dodala: "Ve třech je to perverzní. Pozvracela bych se, kdyby se na nás někdo koukal."



Její podrobný erotický scénaře mě fascinovaly svou promyšleností, která mi přišla v absolutním rozporu s tím, jak se spontánně a bez zábran oddávala milování.
"Nedělám to pro sebe, ale pro nás," vysvětlovala mi svůj přístup k našemu sexu. "Musím o nás přemejšlet. Takhle na mě nikdy nezapomeneš a já na tebe taky ne."
Já na tebe ale chci zapomenout, Adélo! Vždyť jsme se po tvým boxerským útoku dokázali rozejít, i když se to bez pláče neobešlo. Bylo to v Přívorech, v domku po babičce:


Je večer
mlha se válí v kukuřici
za tratí vyjí psi
jak ti jen všechno říci?

Dlouhá je noc
vlaky znova a znova
přejíždí přes tvůj pláč
přejíždí přes má slova

Je ráno
ve slunci červenají klasy
psi dávno ztichli
ještě tu voní tvoje vlasy

Pár jsem jich to slunečný říjnový ráno sebral z polštáře a schoval
si je na památku, Zrzulko. Pak jsme odjeli do Prahy balit a teď už se objímáš
se Zuzanou (Tlustou), která mě pohrdavě sjíždí pohledem. Jakoby si říkala - To jsem zvědavá, za jak dlouho přilezeš, penzisto? To sis dovolil dost! Ty nevíš, cos měl doma. A z domu vybíhá Bobina: "Mami! Tati!"



"A já co?"
"Nechceš bejt prostě nejstarší jelen ze stáda? To je přece čestná funkce..."
"Tak ty už máš kolem sebe celý stádo!" rozčílil jsem se, ačkoliv jsem nechtěl. "A já v něm budu nejstarší, tudíž největší paroháč?"
"Hlavně na mě nehulákej, víš, že to nemám ráda! Záleží přece na úhlu
pohledu. A ty jsi moudrej. Můj starej moudrej jelen, na kterýho se můžu vždycky spolehnout," dodala sladce a zeširoka na mě otevřela svý velký zelený oči.
(No dobře, ty bestie, uvidíme, kdo s koho!)
Pár tejdnů jsem jí nebral telefony a dokazoval si, že každej jelen je tak starej, na kolik se cejtí. Vědět jsem o sobě dal značně orvanej. Byla doma úplně sama.
A byla vzteklá a nesvá: "Jak to, žes mi nezvedal telefon a takovou dobu se neukázal? Kdybys byl mladší, okamžitě bych tě vyhodila, ale když vidím, jak vypadáš... Nechceš, ohřeju ti slepičí polívku? Aby ses posilnil..."
Posilnil jsem se kvalitní pašou (odbornej výraz ze světa vysoký zvěře) a mý laňce to nedalo: "Tak kde jsi byl?"
"U Barbary," pravil jsem nemilosrdně. "A vohnul jsem Vavrečkovou."
Nejdřív zrudla a vypadala, že se dusí. "Kecáš!" zaječela. "Vavrečková je o rok mladší než já! No to je odporná představa! Já se z toho snad pozvracím! Jak sis to vůůůbec mohl dovolit?"
"Jako nejstarší jelen ze stáda. Je v něm dost laní."
"Přiznej se, že kecáš! No tak se přiznej!" snažila se zachránit, co se dalo.
"Nekecám. Víš, kde má Vavrečková pihu lásky?"
"Tak to teda ne!" zavyla a práskla za sebou dveřmi.



"Já vím, že tě má Bobina ze všech nápadníků nejradši, ale vážně si
nejsem jistá, jestli bys dokázal bejt dobrej manžel."
(Tak z tvýho legitimního chlapa jsem degradoval na nápadníka. Na nejstaršího samce ze stáda. Takhle s tebou neomládnu, Zrzulko)
"Mě nevadí, že dřív umřeš, Vojto. S tím jsem se už smířila," pronesla Adéla velkoryse. "Dokonce mi nevadí, že už se nemůžeš milovat celou noc, protože tě mám stejně ráda. Ale ty jsi takovej nejasnej, Vojto! Já vůůůbec nevím, co od tebe můžu čekat!" zaječela. "Ty jsi takovej kretén, že klidně nasekáš další dluhy a utečeš třeba s nějakou dvacítkou! Do prdele, jaký já mám s tebou nervy!"
"Do prdele ne, Adélo. Do zadku."
"Debile!"
"Chceš vysadit, Adélo? A pak se s Janďourkem domlouvej třeba telepaticky! Nech mě vklidu řídit, sakra!"
"Ty grázle! Tobě není nic, ale opravdu nic svatý!"
"Problém není v tom, Adélo, že bych nemohl celou noc. Mě už se prostě tak dlouho nechce." Věděl jsem, že se jí z napětí a neovladatelnýho strachu, co se děje s Mirečkem, zase zmocňuje hysterie a snažil jsem se odvést řeč jinam.
"Vojto, já mám ale taky kus pravdy, uznej to!" po tvářích jí stékaly
dvě stříbrný slzy. "Přece jsi nebyl vždycky takovej. Lidi tě vážili. Jak je to dlouho, co jsem v tobě viděla pánaboha?"
(Kurva, Adélo, to bolí!)
"Víš, která je jedna z mejch zásadních životních zkušeností, Zrzulko? Nikdy nechtěj poznat pána Boha zblízka!"
"Co se ti stalo, Vojto?"
"Nepřipravil jsem se, jak zestárnout, Adélo," odpověděl jsem popravdě. "Po žádný stránce včetně tý finanční. Ale já z toho nejsem vyděšenej - to všichni ostatní ze mě mají strach! Mě už snad vážně věří jenom Bobina."