Jakub Kujan

Poetický démon

(text nebyl redakčně upravován)

NAD SRDCEM ANTIGONY

Fragment

Už hraje. Už se nese po kraji
zpěv o kráse a lásce neskonalé,
až v bujném rytmu struny praskají.
A třebas píseň v duši zní nám stále,
do konce nikdo nedozpívá ji.

(Michail Jurjevič Lermontov)

Věnováno Lence Fischerové

Nejmocnější

Pro celou zemi
Schoval jsem slunce do malého přání
Před nímž můj pohled neobstojí
Proč jsme tak sami? Milování
Kam odešla? Kdy se vrátí
Připoutána k hvězdě
Bez bolesti a panování.

Srdce člověka, tak snadno, rychle padne
V poklek zahřeje pláčem, svou hruď, ruce, celý svět
Do oblak půjde strmě nenávratně
Létem požehnané, duchem připravené v let.

Za mrtvé struny, jež postrádají zpěv
Duňte a blázněte, vy zvony, hudbo chrámů
Do každého červánku přimíchejte krev
Aby západ zvedl zraky, měst, vesnic a domů.

Za mocné sny a jejich vládu
Za všechny písně, v jejich službách
Do dívek čistých opřel se zrazený kvítek
Těžký a pyšný, jenž vždycky náhle povadne.

To kolo světa, vesmíru a nejmocnějších rukou
Život ponořený ve víru, jenž se oceánem ztratí
To jediné jméno, pro které všechny srdce tlukou
Záhadné slovo, jež se nikdy neodvrátí.

Naposledy

Do nocí těch pro které se vstává,
Na dveře bez úkrytu v kterých tvář nezůstává
Tak odcházíme, s andělem i ďáblem v patách.
Na kapky rosy položila cosi, kde rozum padá
To jeho přání a půl krásy kde se tvář nevyznává.
Až ke břehu jde, kde srdcem svým házel o hladinu
Pro jméno až moc krásné, které vtiskl do každého stínu.
Nevěří, a znovu stále proklíná, ticho jež mlčí
A ze slov sám spoléhá na konec a zázrak smrti
Tak blízko je času který prožije bez závratí
A tak daleko, kdy srdce znovu ztratí.

Čtyřverší

V její zbroji, křehká pozice srdce mého
Nebeským bojem můj hlas zazpíval
Při jejím pokleku, láska světa neznámého
Který mě zabil a pak uvítal

Pro K.

Odpustil jsem vám, lásky marné
I tobě se teď dívám do očí
Otevřít peklo není zas tak snadné
a odejít snad jen léta naučí

I hlas můj stále oknům říká
Kdo v dálce nutnou prosbu uslyší
Že člověk chová ve svém srdci
Lásku čistou nejvyšší

Ze vzpomínek mohl bych stavět
Ten nejhrubší a zatvrzelý cit
Však stále chci dát jedno srdce
A jedno získat a to si vzít.

Má krásná milá nedoufej
Že bych vše řekl,
Vždyť slova jsou tak šedivá
Aniž sto viděla, já před tebou jsem klekl
A psal tužkou slova zářivá.

Plodný podzim

Proč jsi tak vzdálen? Tak málo planeš
Západe posledního paprsku
Odejdi, nechoď do této země
Oblaka usnula k potlesku.

Bez hvězd a jejich úsměvu
Něhy vryté kamenem do sněhu
Jež svítila jí na prsou
S bezejmennou, cudnou noblesou.

To tep tvého srdce!
Něžně nevpuštěný, nepřijatý snem
To líbala tě ústa
Pod nepravým domovem.

Lásko čistá, špinavá
Bez léku a milosti dvojí
Proč mluvit o nemoci?
Jež je vryta, jež se nezahojí!

Na vrásky počínající
Zas polibky, zas dvě tváře
Na kruhovém objezdu
Zdál se mi sen o slečně Kláře.

Odejděte, kdo? Všichni
Nad věží anděl těžkne pod svou zbrojí
Město ztěžklo bubnem síly
Lásky, srdcí, těl a v tváři dvojí.

TOUŽEBNÉ NAPITÍ ROKU 1368

Dolij číše páže!král vážně po ní se táže
Hostina upadá, panstvo je uvadlé a král stárne

Pro spravedlivý život

Mé každé tiché slovo, do srdce města vypuštěné
Se silou vůle skryté, jež se parapety hemží
Co pláče, z koutů, z temnot zapřahal jsem do otěží
Do slunce, do úsvitu, zaprášených knih
Jež nikdy neodhalí, lásku, smrt a konec světa
Kdo řekne pevně, nejlépe jak milovat a být
Kdo první položí slunce do života.

Elegie rozloučení

Znovu se zastavil, hle člověk? Dotek rychlosti před
Srázem světa opouští zahradou nevyjasněný záblesk jejího slunce.
Srdce v místech znovu otevřené, bez ocenění
Náhle vstup do světla, muž stranící zběsilé a zbrklé pozici měsíce,
Jenž ze své chladné žárlivosti odpouští hvězdám jejich dálku.
Odcházíte paní? S očima v bílém víně
A váš jediný pohled, smích a pláč, odcházejí s vámi
Do nového náručí.

Setkání

Při večeru, který ji stvořil
Objal jí tmou a pohladil měsícem
Byla nejpřekrásněji nemožná, žádoucí, nedostižná
Nepochopená srdcem,
Které miluje po tom
Co všechno ztratí.

Srdce bílé panny

Už pozdě k večeru
Panna se sluncem v patách kráčí
Do stesku staletí neschopná výběru
Podává pohled svému pláči.

V kadeřích hvězdy v drdol zapletené
Které s obdivu spadly ze svých míst
Pro jméno před lety Bohem vyslovené
Odchází světu lásku číst.

Nad krokem měsíc hladí její stopy
Jež se stále blíží a více milují
Pod kopcem seřazeny stojí hroby
Jenž tiše obviňují a zpívají

Ač povšimne si hlasu a smutné hudby
S nadějí kráčí sílou k vrcholu
Kde tři kříže stojí a vhání
Největší bolest a prázdno odporu.

Tak po letech se znovu rozesmutní
Na srdce položí svůj povzdech a jemný žal
Samota hřeje jí a slepá nedohlédne
Jak dlouho pro ni umíral.

Věrná je její mysl,
Za tisíce těl je schopná dohlédnout
Srdce je plné a má jasný smysl
Však nemůže ho obejmout.

Do sna povýšila tak svůj život
A rukou hladí božský vzduch
Jenž nestiskne ani prudkou silou
Kterou vládne mocný Bůh.

Diktováno nocí

Hle člověk, zaznělo k obecenstvu
Mocný ptal se kam až sahá jeho nenávist
Však ne jenom tento den, i s věky můžeš hovořit
O pohromě krásné a chladné
S jejíž milosti staví se hroby, trůny a věčně silná jména
Neboť moc na této zemi byla vždycky nejsilnější ochránkyní těch
Jenž nejsou svobodní.
Hle, je slyšet znovu, člověk přišel podoben Bohu
A jako Bůh nás stvořil a postavil tento svět
On vystavěl chrám ze srdcí která miluje
I pokolení budoucí jednou selžou
A jejich probuzení bude plné mrtvé chůze
Jež znavena klopýtne před celým světem
Neboť milovala a toužila po tom,
Co nelze oddaností, láskou ani něhou ocenit
Zkrátka změnily se ceny
A kostky jež byly dávno vrženy
Byly zahozeny.

Ukroucení hlavy

Když levice ani pravice neví co dělá
Zbývá jen tradice, Čech se nepodělá

Několik slov k její lásce

Tak je květen, my jdeme světem, každý svou chůzí, jež nám nohy kolébá.
Tak jsem veden, neuveden, pro jednu krásu, jež znovu netouží mě mít.
Tak samoten, se všemi a vlastně bez nikoho, už nedokáži ani pít.
Umírám štěstím, které zahlédl jsem kdysi ve svém okně
když byla se mnou, když nemluvila a řekla miluju tě.
Jak pro slovo jíti, a při tom neodlíti poslední zbytek sil jež láskou ještě žijí
Proč nemohu být tím, kterému spadne do klína jedno lehké vlnobití.
Jež se z rukou ženy zrodilo,
I tato láska, mezi ním a jí, se možná stále těžko probíjí a někdy k záhubě či velikosti míří.
Možná mé oči prudce k očím září, možná že žal spadl do smíchu, a vidět je jen v tváři, před kterou se všichni mýlí.
Nevím, proč jsem tu, snad abych zanechal tu plnou paletu, barev jejichž odstín nikdo nenamíchá
Snad spadl jsem, v rychlém přeletu a slyším svět, jak těžce dýchá.
Pokračuj, říká hlas, někdy méně někdy více smělý
Miluj, doufej, nezastav, ten okamžik, kdy zapomeneš, že jsi prach, právě ještě živý.

Čtyrverší II.

Když nejsem hoden objetí,
Hovořícího k mému pošetilému nevědomí
Vysvléknu své nepravé já
S důsledným zrychlením srdce

První dny

Jedním z pozdně letních příjezdů
Jsem se nelidsky stal humanistou
Doufal jsem, ano! Ve vícero objevů hostinců
S názvem : ,, u Pimpampa´´

V zástupech možných zákazníků pekla
Vytvářel jsem roli agitátora svému druhému já
A na prvním rohu jsem zestárnul s úsměvu stařeny
Kterou bych nikdy nevyzval k rozhovoru.
Začal jsem živořit s nechutenstvím chutí
S láskou, ale s nevděkem.

Pod mým propadajícím se příbytkem
Žil svěží muž z východu, jenž masíroval život

Jednoho dne se zeptal : ,, Kde bys chtěl žít?´´

Odpověděl jsem :,, hledám klidný pokoj pro divoké snění!.

Vzpomínka

Psal dopis, zamilován už jen do vzpomínky
V bloudění krásném, cestou od milenky,
Jež ve svém bytě, nedaleko kostela
Krájela srdce, nožem na chleba

Tenkrát, a nebylo to dávno,
V rychlém běhu, rozpomněl se na ní,
Že svět zemře v jednom milování

Lampa zhasla ponížena přáním luny
Z nových snů, se ztratil další vlas
V krčmách poznaly se kytarové struny
Do města vkročil jeho hlas.

Ráno na hospodě

Když navštíví mě múza po ránu
Nepiji pivo a neplivu do džbánu
Vtahuji milenku, teplo jejího těla
Pro malé snění a pro anděla.

Dvě oči

Dvě oči, při návštěvě tiše zpívají
Kam hudbo poneseš ten jejich hlas
Kde se dva milenci, tajně líbají
Kde posledním hostem, bývá čas.

Z kolika slz? Utopíme, dvě srdce, každé jiné
Z jejichž zbytků vytvoříme, nový čistý svět
Když tělo povstane a napřímí se
A duše začnou, po ostatních hladovět.

Jako doprovod svého srdce
Na hřbitov jsi vkročil
Své drahé matce
Pojmenovat smutek svůj
Každý svědek, mlčel, nedosvědčil
Že zavolal jsi na svět, při mně stůj!

Snad jednoho dne, tak jako k matkám svým
Pokleknu nad svící tvojí
Jež bude zářit v úsměv tvůj
Pro každou vzpomínku mojí.

Píseň o muži a ženě

Až spadneme s hladinou ke skalám z tupého nože
Daruji noci dva paprsky pod křížem
Až probudíš rukou svou rozházené lože
Obejdem hřbitovy starým Pařížem.

Oblékneme město do sebe a do plamene
V kostelích políbíme Panny Marie
K večeru položíme těla do pokoje
A usneme jak děti nevinné

Na stolku budou ležet tvé malé brýle
Kniha pohádek a jejich malé dobro
Až usneš, vyměním srdce za křídlo bílé
A stanu se andělem který tě pozdravil.

Tak náhle svobodni a čisti
Hned ráno odejdeme do kraje
Kde leží, štěstí, dvě srdce, tvrdé pěsti
Se kterými i svět prohraje.

Pro dva

Ať nemožným zdál by se náš lásky velký sen
Stůj vedle mne a pevně ruku tiskni
Svět zahubí vše a nebe daleký je den
A nikdy nepomine čas radosti a trýzní.

Do mého srdce připrav koupel
A vylij do ní pláč svůj krvaví
Ten nejmocnější bude vždy náš přítel
I když život časem zrezaví.

Rituál

Blížilo se narození nejteplejšího srdce
Nad vážnými proudy loďstva
K němuž se pokoj ještě nepřipojil.
Pokusil se milovat jako on
A nakonec miloval jenom smrt,
Vztáhl ruku po všem, neboť nebylo větší samoty,
Odpustil jí, neboť láska zvítězila.
A ona? Postavila na kávu.

Aleně Marii

Miloval pohyb jejího úsměvu při každém kroku
Bez začátku a konce věku
Se srdcem už nanebevzatým
Vládl padajícím vodám
A čistil zemi před její chůzí
Doufal v její zdraví a jeho rytmem bil na poplach
Vykoupal ústa a tvář v jejích vlasech
Když byla se svým snem
A tiše poděkoval.

Podoba muže

Nevědomé odpouští svou bezprostředností
Nikdy svůj zrak neodhalí za plného světla
Ať je to milenka, nebo tvá žena musíš poslechnout
A stát se obrazem, který ve svém zrcadle pozorují muži
Jenž je podoben tomu, který ti žena namalovala.
Pro blázny a svobodné duše, je místo až u Boha!

Zakletá

Oba dva kráčí, jitrem po sobě zanechané lože
Kde měsíc, šperk a vládce noci, opustil stráž s příchodem slunce
Tak jdou zakleti do sebe a do krajiny
Na jednom těle a jedné duši staví obraz malé domoviny,
Přátelé, milenci muž a žena, a s nimi láska nedohledná
Dlouho jsem pozoroval cest
Jimž svěřili své kroky, a v důvěře nechal jsem se vést
Tímto pohledem jemuž zasvětil jsem roky.