na další stranu
Jan Musil
V dešti
Prší.
V loužích se oči slepců protáčejí,
smůla se lepí na paty.
Mlha jak děvka urousaná
všude se válí opilá.
A další těla tady leží.
Koho odtud už vynášejí?
Je poledne a už na márách.
Jak věřitele nesplacených dluhů.
- A jak si kdysi krásně žil! -
Snad do večera
se jak rumpál protočíme
a v hospodě to zapijem.
Kdo?
Když všechno už mlčí
a i sníh si lehá na uši,
vždycky se zas v dálce
ozve čísi hlas.
Jako z kolovrátku.
A všechny sny hned zrychlí krok.
Z tebe je opět korouhvička
a ze mne vítr,
co stále fouká od moře.
Kdo si nás lapne,
kdo zachytí
a doma zase zavře v komoře?
Opravdu už navždycky?
Na dvoře
Vjíždím domů vraty na koni,
přede mnou uzavřený dvůr.
Čekám, kdo vyběhne první.
Matka?
Roste nad ní tráva.
Otec?
V hrobce se popelí.
Žena?
S ptáčkama někde lítá.
Milenky?
Dávno se koupou v moři.
A synové?
Vždycky se báli koní.
V blátě
Jako když zdvíhají ruce
jsou stromy bez listí
a všechno kolem je po kolena v blátě.
I slunce při zemi se plíží.
Kdo by teď hrdě vstal,
už zítra by litoval,
že nechal pást
všechny své ovce.
Jako když ve škole se hlásí,
vypadá teď všechno mlází.
A jen v šípku
stud dál
červená se.
Zimní řeka
Ta voda musí být hodně studená,
když se v ní i vlny převracejí
a odplouvají odtud jako lazaři.
A na dno vůbec není vidět.
Co si o tom myslí,
co je nad námi?
Že všechny cesty tady vedou dolů,
k utopenci.
A jen u ryb je slyšet
němé řečnění.
Však verdikt,
ten už slyšet není.
|
